Trvalo sedm let, než jste se s Die Happy dostali ven z klubů. Jsou nějaké zásadní rozdíly ve fungování či v prostředí českých a německých klubů?

My moc zkušeností s českými kluby nemáme, hráli jsme v Rock Café, v Abatonu a v Lucerna Music Baru. Tam teď budeme hrát podruhý. Projeli jsme tak devadesát devět procent německých klubů a řekla bych, že je to víceméně stejný. Největší rozdíl v dobách našich začátků byl možná v tom, že v Německu měli účinkující připravený jídlo, ale v Česku to tak dřív nebylo. Dneska už je to i tady, takže to Češi vlastně dohnali.

Vaše deska vyšla nejdále až v Japonsku či Brazílii. Máš nějaké zprávy o tom, jak se prodává? Jak se tam vlastně dostala?

V Brazílii o to měla zájem BMG, protože v Jižní Americe jsou rockové a hardrockové kapely oblíbené. Vydali nám tam dvě desky a po několika měsících bylo prodaných asi dva a půl tisíce kusů, což samozřejmě není žádná sláva. Ale vzhledem k tomu, že mají všichni doma vypalovačky, je ten počet slušnej.

Koncertovali jste tam?

Bohužel ne, letenky do Brazílie jsou totiž strašně drahý. Ale moc mě to mrzí, Festival Rock In Rio, to je sen...

A co Japonsko?

V Japonsku jsme vydali taky dvě desky, ale netuším, jak jsme se umístili. Jedna fanynka mi jejich japonskou verzi poslala. Na tenhle kousek jsem asi nejpyšnější. Přestože jsou naše texty v angličtině, na bookletu jsou přeložené do japonštiny a přijde mi to legrační s těma všema znakama. Ale nikdy jsme tam nekoncertovali. Tam ovládají svět teenageři a na ně jsme už asi moc staří. (smích)

Myslíš, že existuje nějaký důvod, proč jste v Česku neprorazili? Není to tím, že jste se zaměřili spíš na Německo?

To ne. Ze začátku tady hráli v rádiích "Supersonic Speed" a "Goodbye", běžely k tomu i klipy. Zpočátku jsme navíc koncertovali i v České republice. Rockové festivaly nám byly vždycky nakloněné, fanoušci desky znali. Ale většího publika jsme zatím nedosáhli. Na tom se snažíme pracovat, protože díky Česko Slovenské Superstar se spoustu lidí začalo zajímat o to, kdo jsem a co dělám. Na YouTube.com visí naše klipy, takže je možnost zhodnotit, jestli Die Happy za něco stojí.

Jak na vás reaguje české publikum?

Vždycky strašně dobře. Třeba loni na Sázavafestu jsme hráli v deset večer jako jedni z headlinerů a bylo plno. Měla jsem pocit, že lidi jsou na nás zvědaví. Chtěli nejspíš vědět, co ta Jandová doopravdy umí. Neustále se opakovalo:"Měla úspěch v Německu!" a tak dále. Ale každý se chtěl přesvědčit na vlastní oči. Někdy to bylo i těžký.

Myslíš reakce fanoušků?

Mám špatnou zkušenost s fanoušky skupiny Manowar. Nejen na nás, ale i na jiné vystupující neustále ukazovali prostředníčky. Nepřestali, dokud nepřišla jejich kapela. To je fakt frajeřina, když anonymní člověk v obrovským davu ukazuje na ženskou prostředníček. Za co? Ať jde na jeviště sám. Nemusí nás přece poslouchat. V Německu jsme taky hráli na metalovým festivalu, ale přestože nám řekli, že jsme popíci a desku by si nekoupili, nebáli se přiznat, že se jim koncert líbil.

Vaší poslední desce "VI" bylo několikrát vyčítáno jakési vyměknutí. Máš z toho taky takový pocit?

Ne, naopak. Vyměklejší byly druhá a třetí, rocková je hodně ta šestá. Tak máme pár balad, ježišmarja. Jsem přece ženská, mám nějaký pocity a potřebuju je do tý písničky vložit. Ale nesouhlasím s tím, že by Šestka vyměkla.

Chystáte s kapelou novou desku?

Chystáme. Já už jsem něco nazpívala, ale odešel mi hlas. Byla jsem totiž na dovolené a tři týdny nic nedělala. Tak jsem ze studia pokorně odjela domů, musím cvičit. My jsme s naším producentem perfekcionisti, tudíž to stejně přetočíme znova.

Tušíš, kdy bude nahrávka hotová? Jaká bude?

V Německu vyjde 24. září. Jedna skladba bude sice pomalá, ale tak rockově pomalá... A zbytek písniček je utřískanej.

Jak se po tolika letech díváš na vaše první EP "Better Than Nothing"? Jsi schopná si to dneska pustit a vydržet u toho?

Ne. (smích) To už pouštím jenom ze srandy kamarádům. Já u toho moc nevydržím. Mně se totiž nelíbí, jak jsem tenkrát zpívala. V těch devatenácti a během dospívání jsem měla v krku knedlík, což je slyšet i na první desce "Supersonic Speed" . Teprve od druhé desky to začínám být já. Myslím, že jsem se hodně vyzpívala.

Jeden čas jsi prý přemýšlela nad sólovkou. Je to ještě aktuální?

Pořád. Dostala jsem teď dost pracovních nabídek (zaklepává na dřevo), takže nevím, kdy bych to stihla. Nechci, aby mi někdo skládal muziku, největší část si chci napsat sama. Zároveň bych i nadále chtěla pracovat s producentem, který dělá Die Happy. Je to jeden z mála lidí, co mi hudebně rozumí.

Přemýšlela jsi o jazyce? Čeština nebo angličtina?

Ráda bych udělala desku i ve francouzštině. Čeština mě samozřejmě taky láká. Ještě uvidíme.

Měli by s tvojí sólovkou kluci z kapely nějaký problém?

Určitě neměli. Pokud bych je teda absolutně neodřízla, což v plánu nemám. Oni mají radost, když jsem šťastná. Když mi něco zakážou, nebudu fungovat vůbec. Jsem jeden organismus a pokud jsem nešťastná, stává se, že mi nepracujou hlasivky.

Letos jsi zvítězila v anketě Slavík v kategorii Skokan roku. Má to pro tebe nějakou váhu?

No jasně, ta žába, ten skokan, váží dvě kila. Takže to už je velká váha (smích). Stojí mi na skříňce v ložnici. Jasně že mám radost. Slavík je v Česku největší ocenění. A volí to lidi. A to mě ještě neslyšeli ani zpívat.

No právě. Možná pro tebe hlasovali jenom díky účinkování v SuperStar.

To si nemyslím. Samozřejmě zčásti i kvůli tomu, ale doufám, že kdyby ta naše muzika byla marná, hlas by neposlali. Přece jen mají posluchači svoje koně, které slyší v rádiu. Ale doufám, že si poslechli Die Happy a hlasovali z toho důvodu.

Vraťme se k soutěži Česko Slovenská SuperStar. Myslíš, že výhra v takové soutěži má vliv na budoucí kariéru? Vždyť v Česku se nikdo kromě Anety Langerové v širším povědomí neudržel...

Člověk nesmí usnout na vavřínech. Je fajn, že je lidi poznají na ulici, oni si nastřádají trochu peněz na školu, na auto. Jenže sláva je hrozně pomíjivá, tudíž člověk musí skutečně makat. Nicméně je taková soutěž dobrý start.

Díky téhle soutěži jsi u nás i na Slovensku vstoupila ve větší známost. Nemyslíš, že je tvoje jméno upřednostňováno před kapelou? Například best of kompilací s názvem "Marta Jandová a Die Happy"...?

Už v roce 1995 jsme tady vydali první singl pod tímhle názvem. Die Happy samo o sobě lidem ještě nic neříká, ale Marta Jandová ano. Kdo by šel jinak na německou kapelu, kterou nezná? Přehnaná skromnost taky dokáže uškodit. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby tam v budoucnu stálo jen Die Happy. Je to prachobyčejná reklama. Tu ale používá každej člověk v týhle branži a my chceme, aby se na nás ti lidi přišli podívat.

Neměly by se obdobné soutěže pořádat i pro rockery?

Nikdo by se na to nekoukal. Rock poslouchá jen malý procento obyvatelstva a stejně by si všichni řekli, že je to zaprděná soutěž. Pop je oproti tomu dostupný i rockerům. Jeden potetovanej tvrďák mi v mém pořadu v Německu řekl, že miluje písničku "Beautiful" od Christiny Aguilery. Každej má v sobě srdce a harmonii. Největší hity na světě jsou stejně balady.

Myslíš?

Podívej se třeba na Green Day - nejslavnější pop-punková kapela. Jejich největší hit - "Boulevard Of Broken Dreams". Pardon, jestli to není popina, tak já se jmenuju Frankensteina Janoušková. A co třeba Metallica - "Nothing Else Matters"? To je teda vážně těžkej metal.

Tvůj hudební vzor je Mike Patton. Měla jsi možnost si s ním někdy pohovořit nebo alespoň slyšet Faith No More naživo?

Koncert jsem navštívila tady v Praze. Hráli jsme spolu několikrát na festivalech, ale k osobnímu setkání nikdy nedošlo. Jeden můj dobrý kamarád z H-Blockx ho chtěl po festivalu vidět. Zeptal se jejich autobusáka, který řekl, že Mike je úplně v pohodě chlapík. Tak za ním šel, ale Mike na něj ukázal prostředníček se slovy: "Fuck off asshole!" Pak se otočil a odešel. Proto je kolikrát lepší ty idoly nepotkat a přemýšlet o nich po svém.

Na závěr - tvoje nejoblíbenější písnička z vaší tvorby?

Asi "Goodbye", protože je taková hrozně prdlá. Největší vztah mám ale k "Breathing", poněvadž je o mý mámě a mým bráchovi.