Beyoncé, holka jedna ušatá, si to u kritiků poslední deskou trochu podělala. Šla na ruku rádiovým dramaturgům a frajerka, která tohle měla v paži a točila hity jako "Ring The Alarm" nebo "Upgrade U", které až na Ameriku nebyl zbytek světa schopný akceptovat, je prostě pryč. Díkybohu ale nevymizela ta šílená, živelná ďáblice, která metá hlavou jako na metalovém koncertě, strhává dav a dělá show, že člověku nezbývá nic jiného než zírat jako vůl na nová vrata.

Série koncertů v Las Vegas, které Beyoncé označila jako intimní, odehrála loni na přelomu července a srpna. Kdo byl na pražském vystoupení, dostane z DVD stejnou dávku sex appealu, výborného projevu a charismatu. Akorát si musí odmyslet řadu světelných efektů a asi sedm kostýmů, které zpěvačka v Praze prezentovala. V Las Vegas to zkrátka nebyla taková pastva pro oči a i řada písní dostala střídmější, pomalejší kabát. Pár hitovek tak Beyoncé ani nemohla zpívat, protože by byly, tak říkajíc, naprosto mimo mísu.

O svou dávku dráždivosti byly připraveny zejména hity numero uno "Sweet Dreams" a "Deja Vú", kterému ale jazzové tempo na rozdíl od prvně jmenovaného prospělo. V nešťastně vybraném prostoru lasvegaského casina, kde fanoušci byli omezováni sedačkami nejvíce, vynikly zpěvaččiny cajdáčky. Ty ale vystřílela hned zpočátku.

Vrcholem první poloviny DVD i CD (celý koncert totiž Beyoncé přetavila i do mp3 podoby) je bez větších pochybností "If I Were A Boy", kde uprostřed houpavého trýznivého tempa nasolila všem do xichtu i vypalovačku Alanis Morisette "You Oughta Know", že jsem i já čučela jako puk, že tyhle dvě věci můžou dohromady tak geniálně fungovat. Hned za ni zařadila "Scared Of Lonely", jež nepochopitelně vyšlo na desce "I Am... Sasha Fierce" pouze jako bonus, přitom mělo o sto procent větší singlové ambice než "Broken-Hearted Girl". V první půlce, nebo chcete-li na prvním disku live kompilace, ale řve nahlas jako siréna jedna velká chyba. A bohužel úplně stejná chyba jako na poslední desce.

Úvodní pětačtyřicetiminutovka je intimčo, jaké slibuje na přebalu, ale téměř všechny songy jsou novějšího ražení a fanoušci je nemají úplně pod kůží, navíc když čekáte tři patnáctiminutovky na to, kdy bude Beyoncé aspoň deset minut v kuse bláznit, je to nůďo. Až jsem si musela položit otázku: Zapomněla snad na úspěchy z "Dangerously In Love" nebo "B‘Day"?

E-e, nezapomněla, akorát je všechny zařadila na disk dvě, který má být asi jako Sasha Fierce skotačivý, divoký, vášnivý. Rozvášnit se třeba u medley složeného z největších hitů Destiny's Child nebo u geniálně odzpívané a zatancované "Crazy In Love" nemohli diváci. Ty sedačky je setsakramentsky limitovaly, a tak koncert přišel o padesát procent své možné atmosféry, kterou by si zasloužil. Zamrzí i to, že party, které nechává Bee zpívat fanouškům, se utápějí někde v prostoru. To ale nezměnilo nic na tom, že řádila jako utržená z řetězu. Jen ty žvásty o svých deskách by si mohla odpustit, prodejnost a Grammy si každý umíme vygooglit, ale asi se dívčina prostě ráda chlubí.

Zvuk je na výběr z formátů 5.1 a PCM Stereo a je skvělý. Záznam je navíc doplněn o titulky - jde si vybrat z osmi jazyků, čeština mezi nimi chybí.

I přes pár záporů stojí "I Am... Yours" za to. Beyoncé není playbacková loutka, to je pěvecký živel. A i když mě samotný koncert na pohled chvilkami nudil, zejména když se delší dobu jelo pomalé tempo nebo naopak, jde celkově o příjemná zážitek. Projev Beyoncé zkrátka dokáže zachránit i takovou šlamastyku jako nevhodný prostor a ne úplně dokonalou kvalitu snímku.