Předložená kompilace toho nejzajímavějšího z dílny party okolo Radima Hladíka je velmi zajímavým počinem z hlediska historického i hudebního. Protože zatímco řadě nuzných muzikantů vycházejí výběry několikrát do roka, na skutečné velikány se zapomíná. A nebýt znovuobnovených Blue Effect, tak by se s velkou pravděpodobností na The Matadors vůbec nedostalo. Jenže to jsou jen spekulace, a proto se raději pojďme podívat na barevný kotouč...

Dvaadvacet songů skvěle mapuje nejen rostoucí kvalitu kapely, ale ve své podstatě i možnosti tehdejšího bigbítu a nahrávacích studií. Mapovacích měřítek máme několikero a docela vhodné to je u songu "Zlatý důl", který se v různých obměnách na disku objeví hnedle čtyřikrát!!! A ve výsledku je více jako polovina nosiče zaplněna duplicitními songy v rozdílných verzích. Což sice není zcela uživatelsky příjemné, ale na druhou stranu by se jejich vyřazením zkrátila délka o takřka půl hodiny, což by zase vedlo k výčitkám vzhledem k nezaplněnému nosiči. Takže kudy ven? Inu, smiřme se s tím, protože songy jsou to vesměs kvalitní a na české poměry minimálně nadprůměrné...

I přes možné protesty pamětníků se z dnešního hlediska Matadors vnímají jako projekt pánů Hladíka a Sodomy. První nikterak nepopíral svůj talent a již v šedesátých letech patřil ke kytarové špičce a Viktor Sodoma se ukazuje jako výtečný rockový zpěvák. I jeho angličtina by v pohodě předčila řadu dnešních pěvců. Hudebně pak jde o typické rockové záležitosti narkomanské éry let šedesátých, čímž však v žádném případě neříkám, že Matadors brali drogy. Jen hráli tak, jak určoval západní diktát. A to je jen a jen dobře. Někde se totiž musela projevit praxe získaná na německých pódiích, kterou kapela prodělala před tím, než vtrhla na scénu domácí. A i přes to všechno stejně nakonec nejlépe zapůsobí songy ze vzpomínkové akce v rámci koncertu Blue Effect. Hlavně díky perfektní dynamické hře bubeníka Vaška Zimy, který, celkem logicky, na původních nahrávkách nefiguruje.

Ve výsledku je předložená sbírka úžasným dokumentem o úžasné kapele a na druhé straně smutnou ukázkou toho, že více jak čtyřicet let u nás nevznikla skupina, která by byla schopná kvalitativně i žánrově konkurovat vnějšímu světu. The Matadors jsou asi posledními, kterým se podařilo dohlédnout dále než na zoufale vesnický český hudební rybníček. A těžko říct, jak by to vypadalo, kdyby šedesátá léta byla domácímu bigbítu příznivější...