Naprostá většina Radůziných písní na albu "Miluju vás" vypráví o putování navzdory nepřízni osudu, o cestě skrze protivenství a o hledání smyslu bolesti v životě. Texty vycházejí z prožitého a přežitého - okolnosti vzniku písní jsou důležité a není třeba zacházet do medicínských podrobností, protože tady nepíšeme o přiblblých hvězdách rautů, z jejichž vyměšování dělá bulvár událost významu málem galaktického. Zkrátka, když na vás sáhne smrt anebo naopak se znovu zrodíte v lásce a svých dětech, je o čem psát a zpívat.

Proto ty rodinné fotky v bookletu a slova o nezlomnosti. Proto ty drsné pochodové rytmy a naléhavý hlas. Radůza se nebojí použít velká slova a pracovat s výrazy, co se v písničkách zas tak moc neslýchávají, vrací význam soudruhovi, pocelu a pobratimovi a vulgarismus v tom verši, kde je, prostě má a musí být. Zajímavé, s jakou lehkostí zpěvačka skládá ta těžká slova do přirozeného a zpěvného celku.

Radůza se po vynikající předchozí desce "V salonu barokních dam" opět více přiklonila k zemitějšímu zvuku harmoniky a kytary na úkor klavíru, ale zpestřuje desku písněmi, co mají barevnější nástrojové obsazení nebo nálady, třeba ve valčíku "Když zaduly deště" nebo v cimbálové "Do mandorly". Tam, kde se pustí do latiny, se neuvěřitelně podobá Zuzaně Navarové, jak hlasem, tak skvělou prací s češtinou ("Prostři stůl", "Ocelový břit", "Čokoláda") a zcela neodolatelné jsou dvě ukolébavky "Jako zázrakem spíš" a "Na Dříň".

I na své nejnovější desce zůstává Radůza ojedinělým samorostem a dělá si věci po svém (mimochodem, "Miluju vás" vychází pod hlavičkou Radůza Records). Bez nějaké ironie přichází se srdcem na dlani a čistou duší. Jestli je vám teskno, trápíte se a přestáváte doufat, tahle deska vám pomůže prokopat se na světlo - víte, že minimálně jeden člověk vás miluje. A to není málo.