Když jsme domlouvali místo a čas rozhovoru, říkal jsi, že pojedeš z rádia. Nevěděl jsem, že děláš v rádiu...

Dělám. Už pět let - od té doby, co jsem skončil školu. Začínal jsem v jednom rádiu v České Lípě a pak jsem zatoužil po něčem, co by mi bylo obsahově blíž. Teď dělám v redakci na Radiu Rockzone 105,9.

No vidíš, Leoš Mareš taky začínal v rádiu a kam to dotáhnul. Kolikátou řadu Superstar budeš moderovat ty?

Jít v Leošových šlépějích se nechystám. A být po mém další řady bych nechal u ledu.

Neuznáváš tyhle soutěže?

Po pravdě řečeno mám na ně dost rozporuplný názor. Na jednu stranu vím, že člověk moc šancí nedostane a že tyhle soutěže občas vyplivnou zajímavého muzikanta. Na druhou stranu je s tím spojené to bláto. Nedokážu říct, jestli k tomu musí nutně patřit.

Od roku 2007, kdy proběhl poslední rozhovor pro musicserver.cz, se toho u vás hodně změnilo. Zrovna nedávno jste vyměnili basáka. Jaká byla příčina Radoušova odchodu?

Já jsem si ještě nepřipravil žádnou univerzální omáčku. (smích) Zkrátka šlo o to, že Radoušův životní styl se dostal do fáze, kdy už to začalo ohrožovat kapelu. Od vztahů přes technickou až po organizační stránku. Chci ale říct, že vše proběhlo po vzájemný dohodě. Bohužel jsme se rozešli v tu nejnevhodnější dobu těsně před natáčením, takže ten první ze dvou disků jsme nahráli jenom ve třech a basu jsme si střídali s Danem. Na druhé akustické části už s námi dělal nový basák Roman.

Za to Dan už je v Imodiu jako doma...

My se známe docela dlouho. Jednou jsem ho požádal o koncertní výpomoc a v duchu jsem si přál, aby se stal regulérním členem. Nakonec to tak dopadlo a já jsem hrozně rád. Jeho největší podpis je poslední deska, která je i díky němu o hodně kytarovější.

Novinka se jmenuje "Polarity". Máte na mysli nějaký konkrétní protiklad?

Protipóly tě potkávají celý život a nám tohle téma přišlo zajímavý. O nic konkrétního ale nejde.

Desku už jste pustili do světa v podobě neplaceného downloadu a každým dnem by se měla objevit také fyzická verze s akustickým diskem. Jde tedy o jakýsi bonus?

Věděli jsme, že pro to fyzický vydání budeme potřebovat nějakou přidanou hodnotu, aby měli lidi důvod si ho vůbec koupit. Tohle se nám zdálo jako dobrej nápad, protože k té druhé placce se jinak nedostanou. Teda aspoň první dva dny, než to zas nějakej chytrák pověsí na web.

Unplugged verzi vašich písniček jste ale vydali relativně nedávno...

Tenkrát jsme si naběhli. My holt nejsme nijak bravurní muzikanti a na "Akustice" to občas bylo znát. Měli jsme to víc technicky doladit. Teď si hlavně říkám, že jsme ji měli pustit jenom mezi fanoušky a nevydávat takhle oficiálně.

Kritika byla hodně zlá?

To byla. Určitě jsme si ji zčásti zasloužili, protože nad některejma věcma jsme se měli zamyslet víc. Na druhou stranu některá vyjádření byla přinejmenším neomalená. To tě pak skoro rozbrečí a říkáš si: Tak tohle jsem si nezasloužil.

Takže "Polarity" v akustické verzi jsou i trochu vlastní satisfakce?

Nad tím jsem se nezamýšlel. Možná máš pravdu, že by to tak mohlo zafungovat. Pár lidí si třeba řekne: Jo, oni na to přece jenom uměj. Akustický hraní pro nás není nic nového a šli jsme do toho s tím, že to ovládáme a že když se to vyladí a pěkně naaranžuje, bude to znít pěkně. Tentokrát už jsme věděli, jak na to.

U třetí desky se říká, že je zlomová. Myslíš si to taky?

Vůbec. Když jsme točili debut, říkali nám: "Hele, to musí klapnout!" U "Stigmat" nám říkali: "Tahle deska je zásadní, teď musíte potvrdit, co jste dosáhli u první desky, a jít zase dál." To samý u třetí. Je to blbost, důležitá je každá deska.

Ve druhé skladbě zpíváš, že "Kluci nepláčou". Kdy ty jsi naposledy plakal?

Slzu jsem zamačkával, když to bylo vyhrocený s Radoušem. Když s nějakým člověkem vyrůstáš od první třídy, tak samozřejmě nejsi jako psí čumák. Pak se mi jednou zalily oči během natáčení, když jsem měl asi po dvou a půl měsících pocit, že už to fakt nezvládám. Ale stačí mi jakejkoliv béčkovej doják a slza ukápne. (smích)

Vrátím se k neplacenému downloadu. "Zaplať, kolik chceš" je poslední dobou vcelku populární heslo. Věříte, že se vám náklady vrátí?

Nevrátí, ale s tím jsme do toho nešli. My jsme hledali další cestu, jak tu desku dostat k lidem. Pořád se snažíme oslovit nové lidi, protože jsme pořád na začátku.

To myslíš vážně?

No jasně. Představ si, že po měsíci, co poběží tahle kampaň, si nový cédéčko skupiny Imodium stáhne třeba tisíc lidí. A novou desku Vypsané fiXy si stáhne patnáct tisíc lidí. Ten prostor tam je a my před sebou pořád máme dlouhou cestu. Druhá věc je, že ta digitální cesta, pokud za to máš platit, zatím moc nefunguje. Já zastávám názor, že za hudbu se platit má. I kdyby to mělo být dvacet korun. Nejde o ty prachy, ale o princip. Lidi musíš pořád učit, že to něco stojí - když už ne peníze, tak minimálně čas a energii. Rohlík si v krámě taky nevezmeš zadarmo. Ale to jsou pořád ty samé ohrané fráze.

Jestli správně počítám, letos slavíte deset let existence...

Hele, to nikde neříkej! Víš, co jsem zjistil? Že kapely si normálně ubíraj‘. Někomu třeba řekneš: "Vy máte letos patnáct let, ne?" A on ti odpoví: "Ne, ne, dvanáct - my to počítáme až od první desky." V tom případě máme my letos šest let. (smích) Ale jo, regulérně je to deset.

A chystáte něco velkého?

Nechystáme. A budeme si ubírat. Budeme těm lidem lhát. (smích) Takže od teďka se ptej: "Za dva roky vám bude osm, kluci…" Na druhou stranu my jsme tu skupinu založili ve čtrnácti a ty první dva roky jsme se stejně lopotili od ničeho k ničemu.

Kde je tedy největší rozdíl mezi Imodiem roku 2000 a Imodiem 2010?

Úplně ve všem. Mezi pětadvaceti a pětatřiceti velký rozdíl není, protože jsi dospělej a víceméně rozumnej tak jako tak. Ale ve čtrnácti jsi ještě úplnej moula. Co ti kdo neporadí, to nevíš. A když ti navíc neporadí dobře, děláš samý kopance.

Za jeden z největších úspěchů určitě považujete support před Avril Lavigne. Jaké tehdy bylo hrát před plnou halou?

Co se vlastně děje, jsem si uvědomil až někdy v půlce, kdy ty světla poprvé nasvítily celou halu. Do té doby ti jde světlo do očí, a to je jedině dobře, protože když pak vidíš všechny ty lidi, regulérně se ti podlomí kolena.

A co organizační věci obecně? To se asi nedá s koncertem v okresním městě vůbec srovnat...

Jo, to byl asi ten největší přínos. U nás je všechno punk a deset minut skluz nikdo neřeší. Na těchhle velkých akcích je to ale těžkej diktát a všechno musí perfektně šlapat. Zažili jsme tam spoustu veselých scének. Třeba jsme si vyprosili, že během našeho setu můžeme mít kameru. Když dorazil náš kameraman Pepone, přišla k němu obrovská gorila od Avril a přísně říká: "Tak hele, můžeš natáčet tady, tady a tady. Nikde jinde. Potom mi kameru odevzdáš, já ji zamknu a po koncertě ji dostaneš zpátky." Šlo o to, aby ho pak třeba nenapadlo natáčet, jak v zákulisí pobíhá Avril v tepláčkách. Každopádně se pak do konce koncertu bál, že mu ten chlap tu jeho kameru rozšlape.

A nerozšlapal?

Jasně že ne. Celkově na nás byli fakt milí. Jenom nám pak hodně lidí nevěřilo, že jsme za to nezaplatili. Pak jsem totiž zjistil, že je běžný: "Chceš předskakovat tomu a tomu? Tak nám dej sedmdesát tisíc a můžeš."

Po koncertě se objevily reakce, že jste byli až přespříliš podbíziví, pokud jde o ty mladé holky...

Je spousta novinářů, kteří s oblibou píšou věci ve stylu: "Probojovávat se kotlem mladejch holčiček se mi nechtělo." To mě fakt nebaví. A nebaví mě to ani v případě, že se to zrovna netýká mě. Ten recenzent ti tím říká, že už je ten dospělej. Přitom byl taky kdysi mládě, taky si tím prošel. A z pozice muzikanta ti řeknu - kdo tvrdí, že nechce hrát pro mladý lidi, kecá.

Což mě přivádí na další otázku: asi před rokem jsem si na vašem koncertu pořídil ilustrativní fotku, jak jsou první řady dlouho před samotným začátkem obsypané čerstvými teenagerkami, některými ještě v doprovodu maminek. Zdá se mi to, nebo vaše publikum mládne?

Na pódiu stojí kluci lehce nad dvacet. Pro koho jiného mají hrát? Pro pětatřicetiletý publikum? Stejný je to s médii. Někdo ti řekne: "To ses posral, že jdeš dělat rozhovor pro Bravo?" To je prostě blbost. Může ti přijít slizký to médium, ale mně jde o obsah toho rozhovoru. Když si za ním stojím, je mi jedno, kde se to objeví. Jednou přišla na press day holka z CosmoGirl. Měli jsme za sebou osm jiných médií, kdy osmkrát opakuješ to samý. Ale tenhle rozhovor byl úplně jinej a jasně nejzábavnější ze všech. Taky jsme mohli říct: "CosmoGirl? Tak s nima rozhovor dělat nebudeme." To bychom byli idioti.

Před lety jsem o tobě slyšel, že jsi mluvčí současné mladé generace. Kdybys jím opravdu byl, co bys rád mladým lidem sdělil?

Nic, okamžitě bych se toho zbavil. Já vůbec nevím, co to obnáší. Tahle nálepka by se asi spíš hodila na někoho jako Márdi. Nebo Richard Krajčo.