V bordelu i u gynekologa se museli při sponzorování desky "Houky" plácnout přes kapsu, protože nahrávka vyšla u renomovaného labelu Indies MG, který obyčejně nosiče pofidérní kvality nevydává.

Teprve po poslechu celého alba si uvědomíte, že "Houky" musely přijít kapelu, respektive sponzory pekelně draho. Jedině úplata minimálně v řádech milionů mohla přesvědčit šéfstvo Indies MG, aby pod svou hlavičkou podobné zlo vydalo. A dobré jméno společnosti tak utrpělo hluboký šrám, po kterém zůstane nehezká jizva na dobu neurčitou.

Nehezká je totiž celá nahrávka "Houky" a když tvrdím nehezká, myslím tím abnormálně odpudivá, nasírací, zvrhlá, amatérská, stupidní, infantilní, katastrofální, úchylná a řadu dalších nepublikovatelných adjektiv. "Houky" vzbuzuje agresi, která každým poslechem eskaluje v chuť umlčet jednou provždy frontmana Helemese, Jirku Hilčera.

Ona hudební produkce na pomezí vesnického folk-rocku a buranského pub-rocku je ještě snesitelná - pokud ji tedy neposloucháte cíleně, ale jen jako kulisu při jiných, smysluplnějších činnostech. Jenže hlasový projev Jiříčka Hilčerů neposlouchat nelze. Ten člověk je ztělesněné zlo a když tvrdím zlo, myslím tím něco nepopsatelně iritujícího, halekajícího, přitrouble maloměšťáckého, krutopřísně idiotského a rádobyuměleckého.

Texty, které pan Hilčer píše, by měly být vydávány jako příručka "Jak nepsat poezii". Hilčer na sebe vrství klišé plné rýmů a la "lásky / vlásky," přičemž jeho verše jsou zmatečné, nesmyslné - jedním slovem zbytečné. A to ještě nebyla zmínka o zpěvu. Buď Jiřík ještě v životě neslyšel nikoho opravdu zpívat, nebo je Helemese jen jedná velká recese. Neumím si totiž vysvětlit, jak si ten neznaboh mohl dovolit na přebalu desky napsat do závorky ke svému jménu položku zpěv.

Co se samotného alba týče, úvodní song ukradli Helemese německému experimentátorovi Joint Venture a v "Pražské Loretě" zase zneuctili památku Jaroslava Seiferta. "Houky"? Nejnudnější hodina vašeho života. Odpad. Víc netřeba cokoliv dodávat.