Nedávno jsme si úspěšně zrekapitulovali uplynulou dekádu na poli světové popmusic a nyní nastal čas přejet orbou i to naše políčko. Pravda, neurodilo se mnoho pochutin. Dokonce se dá říct, že se nám stále ještě nepovedlo vypěstovat interpreta, co by v mainstreamovém měřítku zachutnal i nepotomkům knedlíků praotce Čecha. Na druhou stranu nelze generalizovat. Ta naše malá dekádka vlastně kopírovala zahraničí v tom, že nepřinesla velkou vlnu zájmu o nějaký hudební směr. Žádný trend se nenastartoval, každý poslouchal všechno.

Úspěšně jsme přejali trend hudebních soutěží, kdy především první řada SuperStar s vítězkou Anetou Langerovou neminula nikoho. Vyhledávat talenty se pokoušela v undergroundovějším prostředí třeba i Coca-Cola PopStar. Chtěli jsme najít čerstvá jména. Mít svou r'n'b hvězdičku případně hvězdičkáře, ale všechno dopadlo katastrofálně. A tak si statut ochranných andělů české hudební scény vzali na svá bedra Kabáti, kteří nabalovali nové a nové posluchače, až skončili na pražském Vypichu s koncertem pro sedmdesát tisíc lidí. Haly kromě nich objížděli jen Chinaski, Kryštof, Richard Mülller a v menším Mig 21, Tatáči a Mankáči. Lucii už nepočítáme. Ano, naší desetiletku charakterizují Kabáti. Ostatně i oni chtěli soutěžit. Na průšvih jménem Eurosong by ale nejspíš všichni, dramaturgy ČT počínaje a Gipsy.cz konče, rádi zapomněli. A když už jsme u těch Gipsy.cz, tak právě oni byli prvním českým interpretem, co si zahrál na festivalu v Glastonbury.

Nezapomeňme, že se úspěšně zresuscitoval český hip hop. Hlavně lidi kolem labelu Bigg Boss dokázali, že všechno jde. "Repertoár" od PSH, sólovka Vladimira 518, James Cole či WWWčka obalili český rap zlatou strouhankou. Dan Bárta zase zjistil, že mu je nejlépe mimo showbusiness a natočil tři neskutečně vyzrálé a kvalitní najazzlé nahrávky. To jeho kamarád Roman Holý si založil Monkey Business a pokračoval v učení tleskání Čechů na druhou dobu, jak vtipně poznamenal Ondřej Brzobohatý. Štít proti konzumnímu stádu hrdě drželi i Tata Bojs, kteří se stali chtěnou kapelou i na největších festivalech. Zesměšnit všechny české pokusy o kytarovky se povedlo Sunshine s jejich světovým "Dreamerem". Nulté roky nám končily ve znamení písničkářství. Klus, Xindl X, Baumaxa, Ztracený a další. Že je to málo? Naše hudební scéna je taková, jaká si být zaslouží.

V našem třídílném průletu domácí dekádou pokračujeme odpočtem od patnáctého místa k šestce a dojde mimo jiné na Floex, LA4, Monkey Business či Richarda Müllera.

---

25 - 16 | 15 - 6 | 5 - 1

Datum vydání:
podzim 2002

Pojmenovat letní pohodovou písničku "I'm (Not) Really Optimistic" už chce celkem odvahu. Extázi ale tento tah vyšel na výbornou a "Slowthinking" se vyhouplo na pomyslný Olymp naší scény. Do každičkého detailu propracovaná deska vyžaduje maximální pozornost, to aby se vám pak odměnila svou ukrytou krásou. Sytě červený obal zároveň přesně vypovídá o intenzivních náladách, ty Jan P. Muchow a Kateřina Winterová naplno rozvířili do prostoru. Elektronika si tu totiž našla plnou sounáležitost s akustikou a Katka tu má hned několik epizodních rolí svého vnitřního já. Takto vypadá album, kdy se dva lidské elementy naplno a smyslně propojí. Nepostradatelný byl v tomto i puntičkářský přístup Dušana Neuwertha, který tomu dodal výslednou tvář. Na povel nasadit sluchátka, zavřít oči a plně se ponořit do tohoto niterně pulsujícího života!
-- Dan Hájek

Ecstasy Of Saint Theresa - www.eost.pluto
"Muchow a Kateřina (jejíž autorský přínos bych vůbec nepodceňoval) si možná protrpěli své - deska vznikala tři roky, ale se 'Slowthinking' jsou rozhodně na správné cestě k dokonalosti. Pro pozorného posluchače je jeho poslech absolutní rozkoš, která má jedinou chybu - trvá jen něco málo přes 40 minut. "

Karel Veselý, hlavní recenze

---

Datum vydání:
4.11.2003

Na "Entropicture" pokračuje Dan Bárta v cestě, na kterou pro mnohé nečekaně vstoupil na předchozím albu "Illustratosphere". Potvrzuje, že přesně ví, co a jak chce dělat. Zůstává klidným a zasněným poutníkem, ještě více rozvíjí svou schopnost hrát si se slovy a náladami. A i když jsou texty o něco přímější, pořád je tu jasný Bártův rukopis, nezvyklé skládání slov (často málo obvyklých, často neologismů) ve větě. "Entropicture" je hodně postavená na melodiích, jazzových postupech a vůni exotiky (jak v textech tak v hudbě). Zároveň na poklidném porozumění a velmi křehkém projevu. Hraje všemi barvami a přesto není přeplácaná. Je klidná a uvolněná, ale neztrácí dynamiku. A potvrdila Bártu a jeho výjimečné spoluhráče jako jednu z mála jistot naší domácí popmusic, na níž se shodnou běžní posluchači s publicisty.
-- Honza Průša

Dan Bárta - Živý
"'Entropicture' každopádně potěší textařským i hudebním krasopisem Bártových jazzmanů všechny, které nadchli svojí prvotinou, a snad pro kapelu získá pozornost i nějakého toho posluchače navíc. Všechny trpělivé odměnili Illustratosphere klidným i uklidňujícím, hudebně bohatým a uceleným albem"

Radek Antl, hlavní recenze

---

Datum vydání:
léto 2001

Je to možná něco jako český sen (ve smyslu americký sen počesku). Kluk, co frčí do hudby a umění, si tak dlouho hraje s krabičkami, počítačem, klarinetem a vokály své kamarádky, až z toho vznikne album tak dobré, že se na něj skoro až teatrálně nostalgicky vzpomíná při každé možné příležitosti. Tohle všechno dokázal v roce 2001 tehdy třiadvacetiletý Tomáš Dvořák. Pod pseudonymem Floex sám nahrál a vydal u Quazi Delict album "Pocustone", nahrávku, kterou kritika nemá pomalu k čemu přirovnat ani po těch letech. Je v tom elektronika, je v tom klasika, jsou v tom písničky, dobře se u toho relaxuje, dobře se na to tancuje a celé to má i kvůli obalu, který si Dvořák navrhnul taky sám, háv takového toho zdravého intelektualismu. Tomu všemu nahrál i fakt, že i když se kolem Floexe s přestávkami pořád něco děje (vzpomeňme třeba soundtracky ke hrám "Samorost" a "Machinarium"), "Pocustone" na svého bratříčka pořád čeká.
-- David Věžník

Floex - Phi_Log

---

Datum vydání:
2007

Graffiti mág Lafor se mezi širší hiphopovou komunitou etabloval jako třetí člen dua Indy a Wich a od jeho sólového debutu "Panoptikum" nikdo nečekal nic víc než oldskúlovou řežbu, která s několikaletým zpožděním naváže na jednu z nejvýraznějších kapitol tuzemského rapu - kultovní nahrávku "My 3". "Panoptikum" ale dosti nečekaně rozehrálo hru na zcela jiném levelu a dalo prostor k vytvoření nové éry. Laforův debut je unikátní v tom, že jej prakticky nelze oposlouchat, což ho staví nad všechna "Teritoria", "Gorily" i "Psy". Za úspěchem hledejte Wichovy beaty, které svou přímočarostí paralyzují a zneklidňují, ale hlavně Laforovu bezkonkurenční dikci a texty, stojící díky své vnitřní pestrosti v naprostém kontrastu s výprodejem prázdnoty a klišé, tedy charakteristickými znaky tuzemské scény. "Panoptikum" je kompaktní soubor myšlenek, které chce LA4 sdělit světu. S charismatickou barvou hlasu a unikátní technikou přednesu se mu to daří na výbornou a vy se při poslechu jen tetelíte blahem, že můžete být součástí té rapové krasojízdy.
-- Lukáš Benda

LA4 - Panoptikum

---

---

Datum vydání:
jaro 2000

Romana Holého na přelomu tisíciletí lehce začala štvát domovská kapela J.A.R.. Trochu z trucu a trochu z potřeby dělat taneční hudbu si tedy založil kapelu s repertoárem zpívaným anglicky. První album Monkey Business je plné koncertních klenotů - v čele se "Saturday Night Is Over", "My Friends" či "Piece Of My Life". K posledně jmenované byl mimochodem natočen i výborný videoklip oceněný Andělem. Na nahrávce se blýsknuli Fred Wesley a David Williams, kteří kapele dodali punc kvality. Rovněž se nesmí zapomínat na to, že "Why Be In When You Could Be Out" objevilo pro populární hudbu Matěje Rupperta. V době, kdy vyšlo, ještě nebyla v rádiu od českých kapel slyšet angličtina a MBs nejenže to bylo úplně jedno, ale navíc kašlali na kompromisy. Dokonale spojovali taneční zvuk s funkem, a to zkrátka nebyl styl, co by tady dvakrát frčel. Odvážné, se světovým zvukem a spoustou silných melodií.
-- Tomáš Tenkrát

Monkey Business - Piece Of My Life
"V každém případě jsou Monkey Business naprosto čítankovou ukázkou funku - baskytara a hostující dechy jsou v popředí, zpěv se pohybuje od soulového cítění přes vypjatý melodický vokál až po falzet. Na seznámení nezasvěcených se žánrem asi úplně ideální."

Antonín Kocábek, hlavní recenze

---

Datum vydání:
24.1.2008

Hlavní postavu dominantního českého hiphopového uskupení Bigg Boss Vladimira 518 z PSH asi není třeba představovat. V roce 2008 zbořil scénu i kritiky svou první sólovkou, trefně pojmenovanou "Gorila vs. Architekt". Proč i u nás zabodoval? Na sedmdesáti minutách představil to nejlepší z Prahy: producenty Wiche, Mikea Trafika (PSH), Enemyho a Sifona (WWW), kteří dokázali do desky nacpat až překvapivě mnoho nálad. Nejvíce radio-friendly byly Trafikovy "Nenechám si vzít svůj klid" s Orionem a "Děti prázdnoty" s šíleným Leškem Semelkou. Neskutečným momentem je epický track "Pražský producenti jsou top", kde se vystřídali všichni beatmakeři. Vladimir (a jeho alter-ega) pak na mikrofónu definitivně ukázal, že není jen "ten druhý vedle Oriona". Jeho texty navíc rozhodně nejsou jen o pojídání fastfoodů a paření. "Moje mega ego a moje plány hledaj prostor, hledaj echo, echo, echo…" - našli. Jen je věčná škoda, že se nakonec nikdy nenatočil videoklip k ikonickému "Václaváku" s Katkou Winterovou.
-- Petr Doupal

Vladimir 518 - Smíchov - Újezd
"Bigg Boss zatím soustavně vypouští do světa kvalitu (WWW, La4, Marko), ale 'Gorila vs. Architekt' je v kontextu jejich diskografie zatím nejlepší."

Karel Veselý, hlavní recenze

"Celé album má svůj typický a nezaměnitelný sound, hlavní hvězda se zde představuje jak v roli jedinečného umělce, tak v roli typického tuctového kšiltovkáře."

Lukáš Benda, makrorecenze

---

Datum vydání:
24.9.2001

Nulajednotkou dosáhl Richard Müller bezpochyby československého komerčně-uměleckého vrcholu. Jakkoli desky po ní byly povětšinou stále kvalitní, přece jen se spíše rozcházely s jeho běžnými posluchači a posléze i s jeho nejvěrnějšími fanoušky. Album věnované Jarovi Filipovi obsahuje od všeho něco a přitom si zachovává konzistenci, hlavně díky produkci Ivana Táslera a skvělým textům. I rádiové hity "Spočítaj ma" nebo "Nahý II." obsahují tolik silných myšlenek, že každá z nich má v sobě tolik moudrosti co současná Top 100 dohromady. Fajnšmekři si pak mohou pomlaskávat při jazzem načichlých "Už asi nie si" nebo "2 líšky". A když na konci zazní müllero-filipovské rozloučení v podobě skladby "Planý poplach duše", je jasné, že minimálně touhle deskou se Richard Müller zapíše do dějin československé populární hudby.
-- Honza Balušek

Richard Müller - Už asi nie si
"Nové album Richarda Müllera je jednoznačně výborné a bude se líbit všem, kdo mají rádi inteligentní a přitom emocemi nabitou hudbu. (...) Jako celek je ''01' nahrávkou, která ukazuje ostatním, co to znamená být osobnost. A osobnost Richard Müller bezpochyby je."

Honza Balušek, hlavní recenze

---

Datum vydání:
podzim 2004

Umakart, první opravdová superskupina na české scéně? Spojení výjimečných textů Jaromíra Švejdíka, které prvně výrazněji upustily od reflexe chladného života na Jesenicku a začaly se ztrácet v ozvěnách promarněných lásek panelových sídlišť a poloprázdných nádražních hal, s minimalistickou instrumentací a elektronickým podkresem dvou nejvýznamnějších producentů současné hudební scény - Dušana Neuwertha a Jana P. Muchowa. Album natolik dotažené, že je hřích ho poslouchat za chůze v iPodu, kdy vám detaily krade netečný ruch ulice. Chce se mi zašeptat: hudební funkcionalismus. Vše dotaženo až dokonce obalem, který je stylizován do vzorníku dekorů. "Manuál" vznikl jen tak pro zábavu, bez jakýchkoli ambicí. A přesně takhle vznikají ty nejlepší desky. "Děkuji, netančím. Děkuji, nemám žízeň. Děkuji, zaplatím. Děkuji, už musím jít." - Jaromír Švejdík a jeho srdce z Umakartu. "Naneshledanou".
-- Miroslav Böhm

Umakart - Poslepu
"Podařilo se spojit silné stránky účastníků projektu a vytvořit tak potřebný kvalitní důkaz, že v Česku lze dělat moderní písničky na úrovni. Očekávání byla velká, ale jsou naplněna."

Ondřej Pravda, hlavní recenze

---

---

Datum vydání:
zima 2002

"Jaká je tvoje mantra?" táží se na své druhé desce špinaví post-hardcoroví poetové Gnu a po jejím poslechu je odpověď jasná. Dvě baskytary, zeminu rozrývající kytara, nenápadně direktivní bicí a ostrý zpěv. "Milimetry ticha" je album pocitově zcela otevřené, ale přesto schopné vybízet k bezelstnému spiklenectví. V úsečné poezii kapely není ani zbla pozérství či zakuklenosti a kombinace protikladné spontaneity a hloubky říká to nejlepší o jejích autorech. V očích Gnu je lepší běžet trnitým křovím než se válet v poduškách a nečinně zírat. Kruté sny a drsná hudba zachycená na "Milimetrech ticha" nechce uzdravit svět, ale o to lépe dokáže svou ucelenou náladou vybízet ke sdíleným prožitkům. Zde - stejně jako na svých ostatních deskách v čele s "Albem epochal" (2007) - se hraje hudba dalece překračující čas jejího poslechu.
-- Viktor Palák

Gnu - Když hoříš

---

Datum vydání:
16.11.2001

Není mnoho takových hudebníků, skladatelů a textařů, kteří by za celý svůj umělecký život nešlápli občas tak trochu vedle. Zuzana Navarová však patřila k těm, kterým se žádné přešlapy nestávají. Byť mám z její post-nerezovské kariéry osobně nejraději nahrávku "Jako Šántidéví", tak je mimo jakoukoliv pochybnost, že nejznámější je předchozí studiový počin "Barvy všecky", který roku 2002 přinesl Zuzaně a její doprovodné kapele KOA v té době ještě docela respektovanou cenu Anděl. Skočné odpichovky ("Mami, já vodu nechci", "V buši") se střídají s jímavými, přímo k srdci promlouvajícími křehkými melodiemi (při žádném poslechu "Taši delé" se neubráním dojetí), a vše je korunováno přemýšlivými, obrazotvornými a jednoduše nádhernými texty (až na drobnou výjimku nikoliv z pera Zuzany Navarové). Není divu, že "Barvy všecky" neztratily svojí zářivou krásu a lesk ani za těch bezmála již deset let.
-- Michal Koch

Zuzana Navarová & KOA - Soske

---

25 - 16 | 15 - 6 | 5 - 1