Nahrávka se může zdát jako taková bokovka skupiny Cartonnage. Celou ji produkoval, spolusložil, nahrál a občas i přispěl svým zpěvem Armin Effenberger, s Vandou Choco zase Jitka založila klubovou noc "Big Demoiselles". Ta je pojmenovaná podle skladby, v níž si zapěly obě dámy. Výsledek tak hodně připomíná dva roky starou a skvělou desku Cartonnage "Curiously Connected". Jitčino cédéčko je však méně popové, více taneční a zvukově o ty dva roky modernější.

Po několikanásobném poslechu alba zůstane na patře hlavně hořkost. Hořkost z toho, že stejně jako v Česku zatím nefunguje vlna současného elektropopu od La Roux po Little Boots (s výjimkou Lady GaGa...), tak působí "Feed My Lion" v českých luzích a hájích jako házení perel víte komu. Oproti zmíněným zahraničním hudebnicím je Jitka Charvátová místy hodně nemainstreamová (hlavně v závěrečné dvojce "The Tiger" s textem Williama Blakea a mluvením Colina Stuarta a v potemněle pomalé "Ego"), v rychlých skladbách ("Human", "Real Life", "Smile") však má podobně přímočaře hitové ambice. Jen pro zcela jiný druh rádiového éteru, než je ten český.

Jako každá pořádná deska, která nechce posluchače nudit, ale naopak bavit a stále překvapovat, nabízí i "Feed My Lion" spousty různých poloh, rozhodně nejede od začátku do konce v jedné lajně. Od diskotékových dusáren, v nichž působí jako plyšový medvídek, po závěrečné temnější kousky. Škoda jen, že zpěvačka více nevyužila svého hlubšího rejstříku, který jí tak moc sluší v písničce "Human". Zpívá většinou o dost výše, přitom její hlubší poloha je až neuvěřitelně sexy.

Ta deska je tak dobrá a nečeská, až nevím, komu bych ji ze svých nehudebních známých a přátel pustil. Bohužel.