Asi největší rozdíl byl zároveň i tím nejviditelnějším. Zatímco před léty se SuperStars podařilo naplnit naši největší halu hned dvakrát, tentokrát sotva z poloviny. Ochozy byly sice velmi slušně našlapané, dokonce bylo nutno pro sedící diváky otevřít i horní patro, ale plocha doslova zela prázdnotou; přesněji řečeno - do jedné třetiny se mačkali ti nejzapálenější, a pak už pusto prázdno. Atmosféra tím ale neutrpěla. Člověk se mohl cítit jako na natáčení SuperStar - vřískot takřka kdykoli. Produkce koncertu byla zhruba srovnatelná, snad jen s tím rozdílem, že pro tentokrát se show obešla bez jednoho z nejvýkonnějších laserů speciálně dovezeného kvůli této akci a celková výprava pak byla založená na velké ploše projekčních stěn kolem celého pódia.

Koncert měl jednoduchý jízdní řád - intro v podobě akustické "Príbeh nekončí", moderátor Leoš Mareš a potom už defilé všech dvanácti finalistů od prvních vypadlých až k vítězi, kteří odzpívali po jedné písničce. Po malém intermezzu v podobě komického výstupu Bena Cristovao s Martinem Chodúrem, který jsme mohli sledovat na YouTube.com, se celé kolečko zopakovalo ještě jednou. Finalisté pochopitelně zpívali jen písničky, které zazněly v soutěži. Kdo by ale čekal něco jiného, musel být neskutečný utopista.

Díky tomu, že natáčení Česko Slovenské SuperStar probíhalo v Bratislavě, mohli ti, kteří se nechtěli účastnit uvřeštěných autogramiád v nákupních centrech, poprvé vidět celou Top 12 naživo, což přináší řadu srovnání. A pokud budeme hledat, i drobná překvapení a zklamání. Kupříkladu takový Thomas Puskailer. Ten zrovna nespadá ani do jedné kolonky. I na pódiu O2 Areny byl naprosto průměrným finalistou, který zaujal snad jen tím, že zahrál i na kytaru. To Nikoleta Balogová patřila k těm největším překvápkům. Její hlas je sice zvláštní, od uhrančivých nízkých poloh až k téměř nesnesitelným výškám, ale dokázala s ním doslova naplnit celou halu. Jako by byl přímo stvořený pro takovéhle prostory.

Paulína Ištvancová určitě nezpívá tak dobře jako její kolegyně, ale zato se ukázalo, že má vynikající pohyb po jevišti a dokáže navázat kontakt s publikem, což se naopak nedařilo Markétě Konvičkové. Pod její taktovkou se lidem do zpěvu "Umbrelly" moc nechtělo. Leona Šenková pak na scéně působila stejně jako v soutěži. Těžký buldozer s výborným hlasem a chováním ruské jeřábnice. U Bena Cristovao bylo úplně jedno, jak a jestli vůbec zpívá, důležité pro drtivou převahu sotva náctiletých slečen bylo, že vůbec přišel. A když skočil salto, byla většina z nich v sedmém nebi.

Naopak hudebně zajímavé bylo vystoupení dvou následujících. Denis Lacho sice zapadá do bezedné popové škatulky, ale po poslechu live se vůbec nedivím, že z něj byl Pavol Habera tak nadšený a označil ho za nejlepšího Slováka v soutěži. Jeho uvolněný hlasový projev a přirozenost na pódiu by mohl za nějaký čas oběma zemím přinést velmi dobrého popového zpěváka. Pokud ho tedy nepotká osud Zdeňka Drdy. Vyzdvihovaná i zatracovaná Monika Bagárová ze sebe v O2 Areně zcela setřásla finálovou deku a ukázala, že její předčasné pasování na favoritku nebylo neopodstatněné. Tahle mlaďounká zpěvačka nejenže výborně zazpívala, ale na scéně vyzařovala i neskutečné charisma. Vzhledem k jejímu věku se ale velmi obávám toho, aby nedopadla jako většina ostatních.

Největší zklamání přišla paradoxně (nebo možná očekávatelně) od těch, co skončili nejvýše. Jan Bendig se na SuperKoncertu prezentoval jako takové péro z gauče. Pódium ho bylo plné, fanynky mohly zešílet, ale nedokážu si představit, že bych na jeho koncertě vydržel víc než čtvrt hodiny. Najednou totiž člověk zjistí, že mu vadí jeho pitvoření, způsob výslovnosti a tak dále. Do estrád super, koncert nebrat. U vystoupení Dominiky Staré si naopak člověk musel klást otázku, jak to, že to dotáhla tak daleko. Asi to bude tou komplexností. I když... Ve chvíli, kdy spustila "Je suis malade" a celou halou se na pokyn Mareše rozsvítily mobily, mělo to něco do sebe.

Králem večera měl být Martin Chodúr, ale nestalo se tak. Jestli někdo v hale doslova zapadl, byl to právě vítěz. Mohl zpívat jako bůh, ale jeho introvertní projev to spolehlivě utlumil. Věřím, že ve Velkém sále Lucerny nebo ve Smetanově síni Obecního domu či na CD to bude úplně jiné kafe, ale na pódiu, za které by se nemusela stydět i leckterá zahraniční hvězda, se i přes klarinetové sólo v "Paparazzi" tak nějak ztrácel. Roli krále tak na sebe s velkou chutí převzal Miro Šmajda. Přivezl si s sebou "Smoke On The Water" a "Welcome To The Jungle" a publikum, včetně svých doprovodů, bylo jeho. Škoda, že sláva SuperStar je tak pomíjivá. V klasickém rocku i grunge se dokonale vyžívá, pro halové koncerty se asi narodil a pro diváky by se rozdal - doslova a do písmene - pódium po druhé písničce opouštěl bez řetízků, bez pásku a bez trička. Všechno naházel do publika.

Ono heslo o stejné řece ale naplnili především sami účinkující. Ne že by první SuperKoncert byl nějakým hudebním zážitkem, stále je to jen a jen epilog za reality show, ale před těmi pěti lety byli finalisté tak nějak skromnější a přirozenější, ačkoli v souvislosti se SuperStar to může být velmi zavádějící. Tahle parta dvanácti zpěváků oproti Anetě a spol., kteří byli z popularity pořád ještě vyplašení, působili až na výjimky až příliš sebevědomě a hvězdně na to, že v podstatě doposud nic nedokázali, čehož důkazem byla i poloprázdná plocha před nimi.

Přeci ale jen se něco za těch pět let nezměnilo. Stejně jako tehdy se i tentokrát po poslední písničce, kterou byla i zde na playback zpívaná "Príbeh nekončí", poměrně velká část publika zvedla, nevšímala si stále postávajících muzikantů na pódiu a setmělou halou odcházela, aniž by čekala nějaký přídavek.