Maruška Rottrová je jiná než ta skromná princezna z pohádky "Byl jednou jeden král". Tato bude brzy slavit sedmdesátku, nikomu nevnucuje fanatické postoje a překvapivě se ani nesnaží oslovit "mladší publikum" či věkově inovovat své fanouškovské kruhy. Mezi lidmi je ale zhruba stejně oblíbená jako ta pohádková, sůl postrádající naivka.

Deska "Stopy" vyšla začátkem listopadu, tedy v polovině podzimu a jejími kmotrami se stala překvapivá dvojice žen. Kupodivu Lucie Vondráčková a k nepodivu Hana Sorrosová, která na album přispěla čtyřmi svými texty. Mezi další povědomá jména spjatá se vznikem nahrávky patří kupříkladu Jarek Nohavica, Pavla Milcová, Zdeněk Vřešťál, Filip Benešovský, Pavlína Jíšová nebo Petr Hubacz. Pilotním singlem se stala posmutnělá píseň "Žaluzie" čitelného rukopisu Zuzany Navarové, která ji pro Rottrovou napsala krátce před svou smrtí. Album obsahuje deset písní, převážně akustických lyrických balad. Dále nabízí duet s Petrem Němcem a soubor velice vlezlých, příjemných a milých popěvků. Zcela nově a překvapivě ukazuje i folkovější cítění a pěvecký um paní Rottrové, bohužel ale může navodit i pocit jemného zklamání.

Napsat, že Marie Rottrová stárne, by bylo velice nevhodné. Řekněme, že zraje. V jejím zpěvu se místy objeví přinejmenším podezřelý chrapot, více zarážející je ale téměř nepovedená postprodukční snaha ho zahladit. Zvuk alba je neinvenční a z určitého pohledu desce škodí. Písně jsou hudebně pestré a zpěvné, zkrátka mistrovské kusy, které díky shůry sestoupenému hlasu ostravské Marušky velice sytě a nádherně vyznívají. Textově jsou zvláštní - stupidní a jednoduché nebo obrazné a hravé (odpověď možno najít po poslechu). Jisté ale zůstává, že všechny "Stopy" jsou vyplněny zvukem ohraných a dlouho zaprášených keyboardů a jejich technicky prostý zvuk nutí pozastavit se nad tím, jedná-li se o nepovedené studiovky, nebo velmi zdařilé demonahrávky.

Z jiného pohledu je nezbytné uznat a ocenit, že jde o standard Marie Rottrové, která mistrovsky nabízí přesně to, co se od ní očekávalo. Povedenou desku pro její posluchače, která jejich řady a generace upřímně potěší, protože zprostředkuje přesně to, co si přáli, na co se těšili a co mají doopravdy rádi a rádi již několik desetiletí. Publicisté a kritici mohou psát a hodnotit cokoliv, důležitý však zůstává jen pocit, který staronová Maruška všem příznivcům opět bezpochyby zajistila.