"Každý správný schizofrenik má v sobě kus Tylera Durdena." Podle této teze se nejspíše řídil Bene, když modeloval své alter-ego jménem Peťo Tázok. "Každý správný schizofrenik má v sobě kus toho šišlajícího démona," slušelo by se rok po vydání nosiče "Album" parafrázovat úvodní tezi. Tázoka pro český trh objevil odborník na slovo vzatý, Karel Veselý. Jeho ódu na postavičky z města VP84 navíc podpořil Sifon, jenž Tázoka včetně soundsytému Karaoke Tundra přizval na křest desky "Tanec Sekyr". Tím započala glorifikace, "Albu" se ale mezi tuzemskými alternativci dostala zaslouženě.

Rok se s rokem sešel a Tázok stále ještě neodešel. Své životní dílo totiž svěřil cizím mozkům, aby se pokusily si s ním co nejvíce vyhrát. Ze snahy mixérů a remixérů následně vzešlo "Neuveriteľne smutný album". Oproti originálu na něm schází hned několik písní, přebývají naopak čtyři novinky. Celkem dvaadvacet tracků působí až nečekaně kompaktním dojmem a je pravděpodobné, že se podaří zrealizovat hlavní heslo celého projektu. Remixy by totiž měly zpřístupnit jedinečnou tvorbu Peťo Tázoka širší veřejnosti.

"Album" ke svému gustu poupravila elita CZ/SK elektroniky - například Sporto ("Patriarchát"), Dva ("Laco nikdy neklame"), Neutrino ("Zdeno Ibalgin") nebo zasnění Dope Aviators ("Nikolaj Netušim"). Problémem "Neuveriteľne smutnýho alba" je ale fakt, že se s originálními verzemi písní nezacházelo zrovna v rukavičkách. Často se tak na úkor naléhavého sdělení jednotlivých tracků upřednostňovalo použití efektů a jistý egocentrismus remixérů.

Navzdory tomu dopadl výsledný produkt nejlépe, jak mohl. Vyjma "Odsúdeného na život" není žádná z remixovaných písní výrazně horší než originál. Bohužel ale není žádná ani výrazně lepší. Pochvalu si autoři přesto zaslouží, přetvořili totiž původně ryze depresivní nahrávku v cennou zvukomalebnou a melancholickou sondu do Tázokova nitra a za tuto nevděčnou, avšak kvalitně odvedenou robotu, jim patří od skalních fanoušků apokalyptických PT&KT vřelé poděkování.