La Petite Sonja, Hank Mancini a Vráťa Placheta z rozpadlých Moimir Papalescu & The Nihilists tvoří jádro Kill The Dandies!. Kapely, která jako by po dlouhé pauze navázala na tvorbu Hankovy skupiny Rány těla. Opět hodně odkazují k raným The Bad Seeds a to i díky nepřeslechnutelným hammondkám a výrazné, vyhřezávající kytaře. Jejich debut "I Saw White Fields" otvírá zaplivané a špinavé kluby Londýna osmdesátých let.

Album se rozjíždí velmi zostra postpunkovou ostrou jízdou "Shake". Výtečně gradující a zároveň odlehčená "Shooby" je chytlavý hit, který vás dostane při prvním poslechu a spolu s porno bluesovou záležitostí "Hangover Love" odkazuje na další výjimečnou partu, a sice The White Stripes.

Kill The Dandies! vzývají nejrozličnější démony dneška i včerejška. Z alba je cítit jak svazující byl pro Hanka a La Petite Sonju prostor, v němž se pohybovali Nihilisti. A co se stane, když po letech začnou pracovat sami za sebe. Náboj, který mezi nimi a Moimirem Papalescu tvořil zřetelné a vůbec ne nezajímavé výboje, se naštěstí neztratil. Jen už není tolik polarizovaný, ale zas je o to intenzivnější.

Syrový garážový zvuk a špína, která je neustále přítomná. To je podstata alba. Ať už to je v regulérní westernové honičce - instrumentální "Mohawk", z které jako by měli každým okamžikem vyskočit psanci divokého západu, nebo v blues "I Don't Wanna Die". A je to ta nejskvostnější a nejpřirozenější špína, co znáte, ve všech podobách, které vás jen napadnou.

Kill The Dandies! oživili domácí scénu a po svém do ní mrskli dokonale neopracovanou změť tónů. Ty ale vedle sebe sedí obdivuhodným způsobem. Ať je to poklidné oťukávání v "Kill Me", další z mnoha nárazů na dnes již kultovní a často coverovaný song "Sand", nebo v pestré změti dalších rozličných nálad a častých změn tempa.