Šamani z Juno Reactor přivezli do solidně zaplněného Lucerna Music Baru kus svého domovského Londýna. Při devadesátiminutovém vystoupení ukázali vděčnému a bezprostřednímu pražskému publiku průřez svou nesmírně progresivní kariérou. Začátek koncertu byl ve znamení ambientu a experimentálního EBM, následovaly trance tracky (ať již goa nebo psy), aby se díky tradičním africkým perkusím končilo v rytmu rozdováděné world music. Éterický zpěv po celou dobu příjemně splýval s hypnotickými africkými bongy a přemýšlivou elektronikou. Juno Reactor nabídli konopím a vanilkovými doutníčky provoněnému prostoru orgasmus plný dekadence, roj masek a světel i rozličných zvuků a obrazových vjemů, evokujících stavy po požití LSD.

Nutno ocenit strhující atmosféru, která během jejich představení panovala. V našich zeměpisných šířkách se navíc ukázal jev nevídaný, a to zpětná vazba publika při vystoupení předkapely. Vše bylo sice umocněno vysokým počtem zahraničních návštěvníků koncertu, přesto se Praha projevila jako velice sympatická hostitelka. Volba Juno Reactor jako sparing partnera pro turné Laibach byla veskrze logická. Frontman londýnské kapely Ben Watkins totiž remixoval díla slovinského souboru již před více než patnácti lety, obě kapely tak spojuje dlouholeté přátelství, navíc spolupracují i na aktuálních projektech "VolksWagner" nebo "Iron Sky". Juno Reactor se hodili jako předkapela i díky propojení s žánrem EBM, ke kterému má Laibach dodnes velice blízko.

Neúnosně se protahující přestavba pódia, na které byla instalována plátna a projekce, vyhnala většinu publika ke stánku s merchandise. I zde bylo leccos k pokoukání. Od prakticky všech vydaných nosičů Juno Reactor a Laibach, přes desítky triček s různými motivy, po bryndáček, antisemitistické puzzle nebo ramenní pásku s pověstným černým křížem. K dispozici byl k nahlédnutí i oficiální pas státu NSK, stejně tak informační buletin k tomuto tématu. Slovinští perfekcionisté tak nenechali žádného návštěvníka na pochybách, že jejich hudba není jen prostředkem k vyjádření nekonformních názorů, ale i životním stylem a ideologickým základem pro vlastní existenci.

Ve stejném duchu následně začalo i samotné vystoupení. Pódiu dominovala dvě obrovská plátna, na které byly po dobu téměř dvou hodin promítány obrazy, videoklipy a pečlivě připravené krátké filmy, dokreslující atmosféru jednotlivých písní. Začátek celé show byl věnován původní tvorbě Laibachu, která se až nápadně podobá východoněmeckému undergroundu osmdesátých let. V tehdejší NDR vystupovaly v podzemí projekty jako Der Schwarze Kanal, Magdalene Keibel Combo nebo 3tot, zatímco na severním cípu balkánského poloostrova vznikaly nahrávky "Boji", "Smrt za smrt," či "Brat moj".

Přesně ve 23 hodin uvedla manickým křikem do megafonu překrásná diva Mina Špiler Sandokana Milana Frase, který si záhy pohrdavě stoupl zády k publiku a právě z této pozice odvyprávěl příběh dvanáctipalcového singlu "Boji/Sila/Brat Moj" z roku 1984.

K pochopení Laibachu jednoduše nepotřebujete vidět do ksichtů jednotlivých hrdinů okamžiku, stačí jen vnímat poselství, které jejich tvorba v pravidelných sekvencích mezi jednotlivými tóny vysílá. Škoda jen, že se v prostorech Neumann Disco Baru tříštilo ono poselství o zářící stříbrné diskokoule. Laibach by si zasloužil rozhodně reprezentativnější prostory pro svůj do jisté míry intimní magický rituál.

Ta opravdová show začala až krátce před půlnocí, kdy zazněly hned čtyři písně z dosud poslední studiové nahrávky "Volk", jejíž vznik se datuje do roku 2006. Po americké hymně zazněla britská, která svým doprovodným videoklipem vyrazila fanouškům dech. Proti sadistickému, avšak pravdivému klipu je i kontroverzní "Pussy" jen slabý odvar. Na plátně se vařila tradiční britská snídaně, doprovázely ji pohledy kamery na podélné řezání zápěstí, tekoucí krev a usmívající se seschlou babičku, jež byla metaforou pro zdánlivě nedotknutelnou královnu Alžbětu II., která britskému impériu vládne roztřesenou rukou již téměř osmapadesát let.

Nahrávka "Volk" je sociálně-politickou kritikou jednotlivých národů, kromě britské hymny pak zazněla i zmíněná americká, francouzská a turecká. Naplno se ukázal koncertní potenciál tohoto vydařeného studiového počinu a právě písně z něj patřily k nejsilnějším momentům celého středečního repertoáru lublaňských muzikantů.

Závěr večera patřil industriálu, kdy si kazatel Fras a domina Mina Špiler rozhodli ukojit svá ega pomocí tvrdších písní "Tanz mit Laibach" a "Das Spiel ist aus". Jejich hra s publikem pak připomínala více než kdy jindy Einstürzende Neubauten, a to někdy v období před pětadvaceti lety, kdy Berlíňané vyrukovali na albu "Halber Mensch" s písní "Yü-Gung (Fütter mein Ego)".

Fras už tentokráte nebyl otočený zády k publiku - neustále na něj dorážel svým psychedelickým přednesem, a když si Mina zlověstně podupávala při jeho robotickém výkřiku "Raus! Spiel ist aus!" ("Vypadněte! Hra skončila!"), muselo být všem jasné, že to Laibach myslí naprosto vážně.