Bude to zřejmě již hloupým pravidlem, že páteční a sobotní koncerty v Lucerna Music Baru budou končit ve chvíli, kdy se tam za normálních okolností teprve začíná. Holt 80's a 90's diskotéka přinese do kasičky zřejmě těžší oběživo než vyprodaný koncert. Vkus musí stranou. Podobný osud jako Editors totiž potká na začátku příštího roku i Enter Shikari...

Bylo to jako jít na pozdní odpolední čaj. Pár minut po šesté jste si v klidu dávali věci do šatny a prostorem už buráceli kanadští Wintersleep. Vkročení do sálu znamenalo pro častější návštěvníky Lucerna Baru minimálně údiv. Pódium bylo vysunuté hodně dopředu a po stranách mělo přidělané klasické (ale v klubu neobvyklé) železné ploty. Hlavní zvukař zabral celý prostor pod pravým balkonem (to ubralo další místo) a člověk si ve stísněném prostoru připadal trochu jako na mejdanu v hospodě. Což jen podporoval fakt, že v tu chvíli byla přítomna sotva jedna třetina kapacity lidí. Samotní Wintersleep byli bezproblémoví. Ač namačkáni na nejpřednější části jeviště, protože prostor za nimi zakrývaly plachty hozené přes nástroje hvězd, svůj melodický indie rock předváděli s přirozeností a hlavně s neskrývanou radostí ze hry. Ještě si totiž dokáží bez přetvářky naplno užít jakýkoliv koncert, což je vždycky sympatické a rozhodně to není pravidlem. Výraznější stopu ale zanechali sotva.

Harmonogram večera byl nalajnovaný jasně a dodržoval se s přesností atomových hodin. The Maccabees tedy nastoupili podle plánu v sedm hodin a měli k dispozici půlhodinku. Pro leckoho to jistě znamenalo zklamání, ale co se dalo dělat, DJ Jirka Neumann nepočká! Podle NME jsme měli tu čest s držiteli symbolického devětadevadesátého místa v žebříčku sta nejlepších alb dekády za "Colour It In". Při známějších písních jako "Love You Better" už letěli nahoru poprvé ruce a atmosféra měla blízko k té nejpohodovější možné. Dokonce se již zaplnily všechny volné ostrůvky a konečně i nevěřící Tomášové, v čele se mnou, mohli uvěřit, že je vyprodáno.

Editors sice vydali svou nejtemnější desku, pro leckoho i nejhorší, ale všechny dojmy a úvahy vzaly za své po prezentaci naživo. Hned úvodní příznačná "In This Light And On This Evening" ukázala směr. Tom Smith střídal dumání za klavírem s poskakováním po pódiu s kytarou. A takový odpich od kláves měl natrénován líp než Chris Martin. Překvapením bylo i to, že snad všechno bylo hráno live, bez předtočených smyček. Tomu odpovídalo i množství prostřídaných nástrojů, které by v pohodě zásobily všechny pražské kapely plus několik z Brna. O to více je třeba pochválit zvukaře, který si s prostorem poradil bezchybně. Sice některé songy evidentně měly volume více vpravo než ostatní, ale koho to zajímá? Hlavní je celkový dojem a ten byl bezchybný. Není nad koncert, kde je dokonale čitelná každá linka.

Sugestivní dojem podporovaly blikající kruhy, které sice byly evidentně vyrobeny pro haly, nikoliv do klubu, ale o to víc zaúřadoval pocit, že před vámi stojí velká kapela, kterou zažít v klubu je dílem štěstí. Zřejmě nejsou zvyklí cokoliv odfláknout, protože všichni čtyři se dost snažili a podezřívám je, že místy nebyli myšlenkami přítomni ani v Lucerna Music Baru, ani doma u televize, nýbrž někde uprostřed svých písní, do nichž za večer několikrát stoprocentně vpili. Z desky unylá "The Boxer" byla přesně ten případ, kdy se jí povedlo přetavit v jednu z nejemotivnějších záležitostí koncertu. Teskně naléhavý refrén spolu s hypnotickou kytarovou linkou kosil všechny a dokládal jejich koncertní popularitu. Ukázali se jako mistři ve vytvoření pospolité atmosféry.

Nové album přehráli úplně celé, ale překvapivě to vůbec nevadilo. Naopak. Syntezátorové plochy byly příjemným zpestřením mezi těmi kytarovými. Při kytarách se pařilo, při klávesách se nasávala ponurá atmosféra. Editors koncert nebrzdili. A to doslova. Tom Smith se za celou dobu nezmohl na nic víc než na krátké poděkování a gesta rukou znamenající, že všechno je OK. Logicky nejvíce rozjetý a zároveň i nejemotivnější byl samotný závěr. Vše rozčísnul jejich první velký hit "Munich" a konečně zazněla i nejúdernější střela z "In This Light And On This Evening" s názvem "Papillon" (na desce působící jako nucený hit). Konec obstarala možná trochu nešťastně "Fingers In Factories", ale protože závěr byl cítit více než převoněné barbíny nervózně stepující před klubem, publikum už si atmosféru vzít nenechalo a za důstojného rachotu doprovodilo usmívající se kapelu do šatny.

Editors odehráli důstojný koncert, který průběžně dovyživovaly ampulky emocí v podobě několika elektrizujících momentů. Ukázali, jak se dá velmi vkusně čerpat od Joy Division, raných Depeche Mode nebo New Order a hlavně předvedli, že i nevyrovnané album může být předvedeno s grácií a přetransformováno do silné podoby. Robert Nebřenský by mi asi poradil, že stačí říct, že mi prostě chutná. A měl by pravdu.