Jamie Cullum se s třetím křížkem na krku možná zklidňuje, možná jen zamilovává. Název jeho pátého alba je inspirován knihou "Úsilí o lásku" a lásky je v něm plno. I přesto si tenhle Brit zachovává rozpoznatelnou tvář - tvář, která míchá pop s jazzem a klavírním uměním v sympatickém poměru. V případě hlavní recenze Dana Hájka se Cullumovi jeho úsilí vyplatilo - "The Pursuit" dostalo téměř maximální hodnocení. Pět dalších zástupců redakce musicserveru je až na jednu výjimku nadšená v podstatě podobně, průměrnou známkou je 7.8.

---

Pavel Parikrupa - Jamie, nepřestávej! (9/10)
Vztah k interpretovi: Třikrát ano! A fenomenální vystoupení na Colours bylo zážitkem na celý život.

Líbí se mi, když je z poslechu poznat, jak má muzikant rád hudbu. Jamie Cullum je jeden z těch lidí, u kterých mám pocit, že by hráli a zpívali se stejnou chutí a zanícením na stadionu ve Wembley i v předměstské hospodě, stejně by mlátili do nového nástroje značky Yamaha i do rozladěného klimpru starého sto let. "The Pursuit" je zajisté jeho dalším posunem k popu, ale nejde o to, "co" dělá, ale "jak". S láskou k hudbě. Umí si přetvořit v podstatě cokoliv k obrazu svému a je to dobré. Lehkost, s jakou zpívá a hraje, je odzbrojující a sluší mu to v hitparádě (protože první dva singly z téhle desky jsou hity jak hrom!) i ve společnosti vážených jazzmanů. Cullum je živel plný energie a nápadů, jeho zpěv a hra úplně přirozeně sedí ke všem náladám alba - a že jich tu je! Jméno Jamie Cullum je pro mne jedním ze synonym slova "zábava" v tom nejlepším slova smyslu. Baví, protože to umí, má v sobě nekonečné nadšení a (zase to zopakuju) má rád hudbu.

Petr Bláha - Geniální hluk (8/10)
Vztah k interpretovi: Veskrze pozitivní, i když se za fanouška rozhodně nepovažuji.

Pokud se ve svém hudebním životě za něco považuji, tak za rockera a hudebníka. Z tohoto hlediska dokážu ocenit hudební počínání mnoha jazzových mistrů, ale nejsem masochista, abych si doma pouštěl šílené freejazzové variance, kterým rozumí jen sami protagonisté. Jamie Cullum nabízí velice příjemnou a posluchačsky nenáročnou alternativu. Přiznám se, že jeho vývoj sleduji spíše pokoutně, ale oproti dřívějším deskám mi novinka přijde více najazzlá. U dřívějších desek jsem poněkud rozpačitě sledoval právě příklon k popovým vodám, jenž naštěstí zmizel. Taková "Wheels" je klasická rádiová hitovka, naopak "You And Me Are Gone" pak skvěle zapadne do poetického jazzového klubu, kde se budou muzikanti předhánět v šílenostech. Nebudeme si nic nalhávat, celé to stojí na osvědčených postupech, které nemohou selhat, muzikálnost z toho čiší každým coulem. Cullum ví přesně, co si může dovolit, a drží se toho. Tady není co dodat a o čem polemizovat. Pop s lidskou tváří, kterou nepohrdnou ani opravdoví muzikanti.

Radek Londin - Změna... zdánlivá změna (8/10)
Vztah k interpretovi: Baví mě od první desky.

Slova jako talent znějí v článcích o něm už jako klišé - Cullumovi to skutečně swinguje na jedničku, každá fráze má ten švihácký feeling a i tentokrát šikovně namíchal písničky. Opravdu trochu přidal popu a svým najazzlým způsobem konkuruje všem od McCartneyho ("I'm All Over It Now") přes Coldplay ("Wheels") až po elektronické a taneční fúze ("We Run Thing" a "Music Is Through"). Je to sice posun k ještě většímu stylovému rozptylu, ale podle všeho ne úplně šťastný. Prodeje desky totiž zůstávají i přes povedené singly celkem výrazně za předchozími dvěma LP. Přisuzovat to experimentálnějšímu duchu desky by byla chyba, protože i přes zařazení některých nových prvků je to pořád lehce čitelná záležitost, včetně nahozené udičky - coververze hitu Rihanny "Don't Stop The Music". Menší ohlas je dle mého názoru způsoben naopak tím, že si Cullum stále nemůže vybrat jednoznačnější kurz a udělat pro skutečné zpestření stylově čistější desku a ne se jen farizejsky více rozkročit mezi dvěma světy. Pak se totiž plně neponoří ani do jednoho...

Tomáš Tenkrát - Jamie Bořek Cullum Stavitel (8/10)
Vztah k interpretovi: Ano, on je pro mě ztělesněním slova "frajer".

Jamie Cullum s novou deskou konečně dostavěl svůj most z ostrova Jazz na regulérní kontinent Pop. Teď už po něm jen pochoduje a přestože jistě pořád dokáže bavit i ty, co mají radši jeho jazzové kudrlinky, nekompromisně vstoupil do světa hitparád, co se potenciálu týče. Přiblížil se k takovému Michaelu Bublému, ale narozdíl od něj má, čistě subjektivně, větší charisma a lepší schopnost utáhnout písničku od začátku do konce. Navíc je samozřejmě skvělým autorem, co nikdy neustrnul na místě a jehož každé album bylo v něčem povedenější. V současné chvíli je zcela jistě ve své vrcholné formě. Jeho most na jedné straně drží nosník "Just One Of Those Things" (cover Cole Portera) a na té druhé výborná popovka "Mixtape". Vše je tady přirozenější než dýchání, navíc vytmeleno dávkou nadhledu. Jen je pořád lepší v rychlejších písních, v těch pomalých může být zaměnitelný. Sebevědomě však dokazuje, že je velkým autorem, který má tolik smyslu pro humor, že jde i do Rihanny, ale zároveň je tak šikovný, že průměrnou věc přetaví ve stěžejní stožár svého Golden Bridge.

David Věžník - Bez urážky. A bohužel. (6/10)
Vztah k interpretovi: "Catching Tales" je jedna z desek roku 2005, přesto, nebo možná právě proto jsem se dřívějším nahrávkám vyhýbal.

Možná se to dalo čekat už na tom, jakkoliv geniálním, koncertě v Ostravě. "'I'm All Over It' ... zní trochu jako 'Womanizer' pro jazzmany," psal jsem tenkrát v reportáži. Bez urážky. A "The Pursuit" je nakonec takovým "Circusem". Bez urážky. A bohužel. Pojďme taktně přejít Cullumovu obdivuhodnou muzikálnost, stále se zlepšující techniku hry na klavír a schopnost propojovat jazz s popem, a oslovovat tak mladé i staré, a zaměřme se na to, jaká jeho pátá řadovka skutečně je. Moc zábavná ne. Fatálně ubylo elektroniky, deska je akustičtější a orchestrálnější, čímž se Jamie Cullum zbavil jedné části své výjimečnosti. Skladby jsou tak po aranžérské stránce nudnější. Taky po melodičtější stránce je nahrávka obyčejnější (za všechny muzak "Love Ain't Gonna Let You Down"), byť jsou na ní asi dvě tři písně, které opravdu zaujmou ("Mixtape" je vál, "Not While I'm Around" krásně dojme, nakonec i ten "Womanizer" je fajn), a pár takových, které fungují (jen?) naživo (Rihannin cover). "The Pursuit" je usedlá deska borce, který sám sebe dobrovolně spoutal. Bez urážky. A bohužel.

---

Album: Jamie Cullum - The Pursuit
Průměrné hodnocení: 7,8/10
Celkový čas: 53:57
Skladby: Just One Of Those Things, I'm All Over It, Wheels, If I Ruled The World, You And Me Are Gone, Don't Stop The Music, Love Ain't Gonna Let You Down, Mixtape, I Think, I Love, We Run Things, Not While I'm Around, Music Is Through