"Hudba mého mládí," utrousí s úsměvem asi třicetiletý fanoušek, když po koncertě před holešovickou arenou mizí do tmy. Jeho tři slova mluví za vše - britští The Prodigy byli jednou z nejdůležitějších kapel devadesátých let, to už jim nikdo neodpáře. Jenže současná dekáda je zastihla v tvůrčím útlumu a po vydání "Always Outnumbered Never Outgunned" bylo nad slunce jasné, že nejlepší léta má tahle kultovní formace za sebou. Novinka "Invaders Must Die" však britskému triu vrátila sebevědomí a přivábila zpět fanoušky, jichž na pražský koncert nakonec dorazilo rozhodně větší než malé množství.

Rekrutování Enter Shikari do role předkapely bylo do jisté míry symbolické. É-eska jsou ze stejného města (možná před patnácti lety coby mladí cucáci sami pařili na některém z koncertů slavnějších Londýňanů) a zejména vykazují stejné znaky jako v začátcích The Prodigy, tedy nespornou originalitu a invenci. Tentokrát to byl ještě souboj Davida s Goliášem, ale kdo ví, jestli za pár let nepředají The Prodigy královské žezlo právě téhle čtyřce. Nadšené reakce z jejich druhého alba "Common Dreads" tomu zatím nasvědčují. Ostatně o jejich kvalitách se můžete přesvědčit sami - v polovině ledna přivezou svůj trance-hardcore do Prahy znovu.

O koncertě The Prodigy jsme již letos psali. To když jsem koncem zimy vyrazil do Vídně s lístkem na sezení. Věřte mi, že není nic horšího, než sledovat tuhle kapelu z balkónu. Tentokrát jsem si vše vynahradil. Taneční nálada odstartovala již při setu Enter Shikari, neopadla ani po nich, když na scénu nastoupil jakýsi DJ se svým chvílemi rovným, chvílemi zlámaným beatem. Lidé se těšili, strašně moc se těšili. Marně bych vzpomínal, kdy naposledy jsem viděl tolik pohybu už během přestavby pódia. Samozřejmě že mnoho z přítomných přišlo z čisté zvědavosti, naprostá většina ovšem přesně věděla, s kým má tu čest a co je v následujících osmdesáti minutách čeká.

Vzrušeně elektrizující atmosféra by se dala krájet. Když se z mlhy zjevila známá trojice a spustila "World's On Fire", vypukla na zcela zaplněné ploše taneční nákaza a pozvolna se šířila dál. S následující "Breath" bylo již dílo dokonáno a po jejím dubstepovém závěru a čerstvé "Omen" (která spolu s "Invaders Must Die" jako jediná konkuruje starým peckám) se začala neúprosně šířit také do sektorů na sezení. Jakékoliv snahy o zastavení pandemie byly marné a postupně onemocněla téměř celá hala.

Trio doplněné bubeníkem a kytaristou divákům mnoho prostoru pro oddych nenechalo. Ostatně to o něj ani nestálo. Když už rytmus ojediněle zvolnil a Maxim kupříkladu vybídl fanoušky, aby se posadili na zem, příliš s tím neuspěl. O mnoho poslušnější publikum reagovalo na výzvu ke zpěvu, a halou tak sborově zazněl přes třicet let starý úryvek skladby Maxe Romea "I Chase The Devil": "I'm gonna send him to outer space to find another race" coby sampl ve skladbě "Out Of Space". Les rukou doprovázel jak klasicky zahrané pecky, tak i několik upravených verzí (třeba "Poison" nebo zmíněnou "Breathe").

Není nic lepšího, než se v pátek po náročném týdnu v práci nebo ve škole uvolnit, vyhnat z těla stres a pořádně zapařit, říkal jsem si, když jsem na propocené triko oblékal mikinu a bundu. Tahle party byla pro tyto účely naprosto ideální.

Klidně si říkejte, že britské seskupení už jen dožívá z pozůstatků někdejší slávy. Poslední zastávka v Praze ovšem jasně dokázala, že The Prodigy jsou naživo stále mistry svého oboru.