Když se počátkem minulého století budovala pražská Lucerna, autoři s ní počítali jako s honosným centrem pro smetánku a establishment. O tisíce kilometrů dál a osmdesát let později vznikl grunge, který se bouřil proti sociálním nerovnostem, lidskému utrpení, bujícímu konzumu, politické vyprázdněnosti. Byla to kultura zaprášených klubů, jimž se boháči obloukem vyhýbali. Nyní se grungeové legendy z Alice In Chains dostali právě do míst, kterými by v začátcích asi opovrhovali - velký sál Lucerny patřil právě subkultuře etablující se z největší spodiny a chudoby.

O posledním koncertu AIC ve Zlíně se toho napsalo hodně, ale málo pozitivního. Jenže aktuální deska je naprosto super. Nový zpěvák je sice výborný na albu, ale neprošel si životní špínou jako zbytek kapely... Obavy? Zbytečné! Ukázal se jako skvostný vokalista a neméně dobrý kytarista. Spolu se současným hlavním protagonistou Jerry Cantrellem vytvořili úderné duo a skupinu a lidi hnali kupředu. Nicméně z každého tónu a pohybu na pódiu byla cítit dominance Jerryho; ostatně z osmi kytarových beden mu jich patřilo šest.

Byla to mistrná show, propracovaná do detailu, které nic nechybělo: důmyslné střídání pozic na scéně, občas trochu děsivé projekce, naprosto neoptimistická hudba, plánované zhasnutí světel při výměně kytar... Byla to zkrátka vyrovnaná show. V první půlhodince možná na chvíli zavládl pocit nudy, přece jen grunge stojí na ne zcela harmonických postupech, které jsou dost monotónní a na které je třeba si tak nějak zvyknout. Ale posléze se to zlomilo a začalo převládat nadšení, doslova kol kolem. Paradoxně nejvíc ale pařili lidé z generace, která měla děti ještě před boomem ze Seattlu. Tam spadal i jeden známý rockový bubeník, jenž nepokrytě konzumoval drogy (ale jméno vám neřeknu).

Inu, co říct závěrem? William DuVall potvrdil, že je nejen kvalitním zpěvákem, ale také dobrým frontmanem Alice In Chains. Ačkoliv v kapele nehraje hlavní roli, nepůsobí dojmem náhražky ve stylu Paula Rodgerse u Queen. Smrt Laynea Staleyho byla a je tragédií rockové scény, ale - jak se v Praze ukázalo - jeho bývalá formace stojí pevně a důstojně na nohách. Pražským koncertem to potvrdila, stejně jako ukázala sílu nové tvorby v porovnání s kultovními nahrávkami z devadesátých let. Veškeré chmury a fámy obestírající brněnský koncert se rozplynuly v záplavě rockové exploze.

A mimochodem, je rok 2009 a grunge má stále co říct...