Osmero muzikantů dělalo na desce "Mlsná" déle než rok a investovaný čas se vrací v detailech, které albu dávají vizitku vůbec nejpropracovanějšího produktu s ochranou známkou Divokej Bill. Ve stejné době jako Billové míchal ve studiu Sono Kabát svůj živák z koncertu na Vypichu a při poslechu "Mlsné" se zdá, že Špalek a spol. věnovali Billům kouzlo, které dělá z malých kapel ty opravdu velké.

Desku nezvykle otevírá její vůbec nejsilnější píseň "Půl pátý ráno", popisující strhující poetikou typické letní svítání. Následující protestsong "Tadada" sice po textové stránce irituje nucenými rýmy "kopíráku - papiňáku" nebo "zhasly světla - smrad pekla", jenže poklad se skrývá v silném refrénu, kdy přijde "hodina há". A právě v refrénech jak hovado si je Bill na nahrávce stoprocentně jistý. Za všechny snad wanastowková balada "Říše snů".

Témata Divokýho Billa jsou léty prověřená, tudíž opět dojde na vojáky ("Batalion"), nenaplněné tužby ("Tuhle"), lodě ("Námořnická"), princezny ("Říše snů") nebo infantilní opěvování lučního hmyzu ("Fčela"). U poslední zmíněné bych se krátce zastavil a upozornil tak Billy, že osmičku ve finále nedostali právě kvůli této bezduché příšernosti, která se na album dostala snad omylem. Pokud byl "Čmelák" z minulé desky průšvih, tak netuším, jak nevulgárně nazvat "Fčelu"...

Na "Mlsné" ale naštěstí převažují světlé okamžiky nad těmi bzučícími, tmavými. Divokej Bill se pokusil zvukově i technologicky vrátit zpět na konec minulého tisíciletí, kdy vznikala "Propustka do pekel" a "Svatá pravda". Odklonil se od komerčního směru posledních alb a vrátil se zpět tam, kam patří - do undergroundu (minimálně po zvukové stránce). Album jako celek je z velké části natočeno analogově do pásu, což je právě odkaz na dvě vůbec první desky. Patrná je i daleko větší dynamika zvuku. "Mlsnou" totiž Bill nenahrával, jak je v současnosti zvykem, po stopách, každý nástroj zvlášť, ale co nejvíce dohromady v jedné stopě. Nahuštěnost aranží je v tomto případě nesmírně originální a vytváří neopakovatelnou atmosféru u každé z písní, které znějí téměř jako živák.

Rychlé a našlápnuté vypalovačky připomínají živelné koncerty Divokýho Billa a dávají zapomenout na komornější období, jakým si kapela prošla při vystoupeních s Čechomorem. Energičnost písním dodává především originální aranžmá. Při nahrávání ve studiu Sono totiž došlo na exotické bubny jako dhol nebo djembe, na různé tamburíny a jiné perkuse.

Experimenty se vyplatily a návrat do vlastní minulosti je tak v případě ouvalského folk-rockového souboru jedním z největších tuzemských překvapení letošního roku. I kdyby měl být Divokej Bill dále označován za partu buranů, nelze mu odepřít muzikantský cit a především přirozenost, což je vlastnost, která je na tuzemské scéně nedostatkovým zbožím. "Mlsná" přirozeností přímo oplývá.