Milane, v červenci jsi měl vážnou nehodu na motorce. Začněme tedy tím, co vaše fanoušky zajímá nejvíc - jak se ti zdravotně daří?

Definitivní doktorské stanovisko ještě neznám. Já se cítím dobře, ale pořád to není úplně ono. Kosti, které jsem měl zlámané v horní polovině těla, srostly bezvadně, ale ta noha mi pořád dělá potíže. Po rovince ani ne, spíš když jdu ze schodů nebo z kopce. Náročná jsou taky rehabilitační cvičení.

Nehoda se nestala tvojí vinou. Sedneš ještě v budoucnu na motorku, když vidíš, jak málo někdy stačí? O jednoho velkého hudebníka fanoušci populární muziky nedávno přišli...

Celou tu nešťastnou náhodu beru jako takovou malou a bohužel dost bolestivou nápovědu, abych ježdění v Praze na motorce už nechal. Na moji vespu jsem nedal dopustit, šetřila mi čas i peníze a ještě mě to na ní hrozně bavilo, přesto už jsem se už vnitřně rozhodl.

Právě se rozjíždí vaše mini-turné s Ahn Triem. Cítíš se dostatečně fyzicky připraven?

V tuhle chvíli už nejde o mě. Hlavní pozornost je teď na našem kytaristovi Vládíkovi, který měl donedávna ruku v sádře. Hrál fotbal a narazil mu kolmo do prstů míč. Na jednom prstu výron a dva prsty naštípnuté. Letos máme úspěšný rok. (smích)

Podobné turné s Ahn Triem jste absolvovali už loni. Čím se bude to letošní lišit?

Bude se lišit scénou, trochu setlistem a taky městy, kam přijedeme zahrát. Cítím taky určitej posun v tom, že ty písničky už pro nás nejsou tak nový. Už je máme zažité, takže se tolik nemusíme soustředit, abychom je zahráli perfektně. Můžeme se při hraní víc uvolnit. Pak bych ještě rád zmínil takovou miniknížku s názvem "Tata bojs a Ahn Trio", zhruba padesátistránkovou publikaci, která vyjde v rámci reTour 09'. Je v ní podrobně rozepsaná celá spolupráce s Ahn Triem v češtině i angličtině. Napsal to Mardoša, já jsem k tomu dodal pár svých kresbiček a společně s Robertem V. Novákem udělali design. Bude to průřez pěti lety, co spolu s holkami fungujeme.

Zpočátku byla spolupráce s korejským triem oživením, avšak po pěti letech, co se znáte, se může zdát, že Ahn Tria už bylo dost. Plánujete pokračovat ve spolupráci i po tomhle turné?

Tenhle projekt vnímám jako dlouhodobý. Pokud to všechny bude bavit, může fungovat i hodně dlouho. Asi hlavní důvod, proč to zatím klape, je v tom, že jak my, tak Ahn Trio máme svoje vlastní aktivity. My chceme příští rok vydat novou desku a holky už taky mají svoje plány. Hlavně je vždycky potřeba si s nimi ujasnit plány v předstihu. Ony mají dost nabité kalendáře a plánují třeba i tři roky dopředu.

Plánujete tedy s nimi něco konkrétního?

Chtěli bychom udělat ještě víc písniček v angličtině a zahrát si společně třeba v Koreji. Už jsme si to zkusili i v Americe a bylo by fajn se tam zase někdy vrátit. Tohle je typ spolupráce, která by mohla být... Jak bych to řekl, aby to neznělo debilně. Prostě by to mohlo být možná pro lidi venku zajímavější než písničky, které děláme normálně elektricky.

Výraznou součástí vaší kapely byla v minulosti Klára Nemravová, s níž jste se však rozloučili. Nebude její charisma Tata Bojs chybět?

Strávila s námi krásných sedm let (doufám, že i pro ni byly krásné) a myslím, že nás to všechny bavilo. Tata Bojs ale byli vždycky klučičí kapela. S holkama jsme vždycky rádi spolupracovali, ale je rozdíl s nimi spolupracovat a mít je nastálo v kapele. Asi jsme si za těch sedm let dali vzájemně všechno, co jsme mohli, Klárka si teď jde svojí cestou a my zase svojí. Beru to jako přirozenej vývoj. To máš jako s přáteli v životě - seznamuješ se s novými a od některých starých se vzdaluješ.

Začátkem podzimu jste se spolu s Vypsanou fiXou, Ecstasy Of St. Theresa a dalšími pustili do projektu "For Semafor", oslavující padesátileté výročí divadla Semafor. Přiblížíš, o co přesně jde a jak všechno vzniklo?

Tohle je docela starý nápad Pavla Klusáka. Oslovil nás asi před sedmi nebo osmi lety s myšlenkou udělat nějaké předělávky Suchého a Šlitra. Nám se to už tenkrát zalíbilo, ale pak se dlouho neozval. Až teď, že dokonce sehnal grant a že by se to k tomu jejich výročí dalo zrealizovat. Zrovna nás zastihnul v době, kdy jsem byl čerstvě propuštěn z nemocnice a nemohl jsem vůbec hrát. Tak jsem se tuto skutečnost naopak pokusil povýšit na přednost a nahodil jsem tu skladbu doma, kam mi kluci přivezli malé studio. Rytmus, který prochází celou písničkou, je udělaný z kapání vody a vůbec se tam hodně šetří nástroji. Je to založené hlavně na zpěvech. Píseň "V kašně" je podle nás taková skrytá hitovka s výborným textem. Je to duet, který zpívají samozřejmě pánové Suchý a Šlitr, tak jsme to pojali taky jako duet. Zpívám to já s Mardošou, který nikdy nezpíval a zpívat neumí, ale o to je to půvabnější.

Letos je to už druhý projekt (po vzpomenutí tvrdě rockových kapel na trio W+V+J) věnovaný historickým postavám, respektive událostem. Myslíš, že tohle je cesta, jak mladým lidem přiblížit významné postavy a události dějin?

Spíš bych řekl, že to má sběratelskou hodnotu, než že by to ve velkém někoho zasáhlo. Lidi si z toho vyberou, co je baví, určitou písničku nebo text, než aby to přijali jako celek. Taková je doba. Mlaďoši si vybírají jenom sousta, většinou je nikdo nedonutí, aby to zbaštili celý. Každopádně je dobře, že se něco takového děje.

Vyprodáváte koncertní sály, média na vás pějí chválu, přilétl i nějaký ten Anděl. Nejste už toho všeho nasycení? Co vás motivuje a žene dál?

To je v podstatě stejné jako u sportovců. Ti také chtějí pořád doběhnout dřív, skákat výš, popřípadě dál. Prostě nejdůležitější ze všeho je slovo "vývoj", třeba jenom hodně pomalej, ale musí tam bejt. A je jedno jestli jsi vědec, sportovec nebo hudebník. Hudbu děláme, protože nás strašně baví a maximálně naplňuje. Dost nás nabíjí i koncerty, kde cítíme okamžitou odezvu. Když k tomu navíc dostaneš ocenění od lidí, kteří tomu, řekněme, mají rozumět, je to příjemný bonus. Hlavní je ale touha se scházet a něco tvořit. V podstatě by se dalo říct, že si už přes dvacet let plníme svoje sny, na kterých ale průběžně proděláváme.

Tak si představ, že za posledních pět let s vámi musicserver.cz dělá již čtvrtý rozhovor. Zároveň jste kapelou, o které z českých kapel píšeme úplně nejčastěji...

Opravdu? (smích) To nás máte až tak rádi?

Asi to tak bude. Ale jde mi o něco jiného. Jak vy osobně vnímáte a prožíváte popularitu?

Já si ji nijak neuvědomuju. Občas se stane, že nás s Mardošou někdo zastaví na ulici. Nebo teď, jak jsem byl v té nemocnici, jsem zažil veselou příhodu. Přišel jsem na kontrolu k jednomu chirurgovi a on se na mě tak zvláštně smál. Pak mi povídá, že na nás chodil na Deltu a že byl kdysi v Klubu přátel telefonů. Taková teenagerská kravina. (smích) To už si nebudeš pamatovat, ale tenkrát neměly telefony číslice, ale takové točníky. Mardoša kdysi dostal plnou tašku těchhle točníků a vzal je na zkoušku. Pak nás napadlo, že bychom je mohli nosit kolem krku, jako nosí rapeři ty svoje ozdoby. Nakonec jsme založili Klub přátel telefonu a kdo se přihlásil, dostal tenhle točník. No a jeden z přihlášených byl právě tenhle pan chirurg. Pak mě ještě poznávali sestřičky na různých rehabilitacích a magnetických rezonancích. Rozhodně ale nemám pocit, že bych přišel do restaurace a všichni by se na mě dívali.

Odbočme od muziky. Vy se realizujete i v dalších oblastech umění - ty jsi výtvarník a sochař, Mardoša zase literární autor. Dá se čekat, že se těmto oblastem budete věnovat, až pověsíte Tata Bojs na hřebík?

My se tomu věnujeme stabilně. Osobně asi víc času dávám muzice, ale občas mě někdo osloví s nějakou výstavou. Být jednou za čas jenom sám se sebou, uklidit do ateliéru a přemýšlet v úplně jiné rovině, mi taky vyhovuje. Samozřejmě je jasný, že držet krok s mými vrstevníky, kteří od té doby, co vyšli akademii, se zabývají jenom výtvarným uměním a v pětatřiceti letech mají výstavy po celém světě, nejde.

Když už jsme u té grafiky a literatury, jak si vlastně vedl "Nanobook"?

Aktuální čísla prodejů neznám. Když se vydal, prodával se hezky, asi jako většina čerstvých knížek. Původní náklad byl myslím dva nebo tři tisíce kusů a jestli je prodaný, to opravdu nevím.

Nemáš obavu, že v dnešní přetechnizované době už začíná význam knih upadat?

Ani ne. Knihy jsou na tom mnohem líp než muzika. Muzika je o zvuku, který je stejný, koupíš-li si ho za peníze v krámě nebo si ho někde stáhneš na webu. Osobně to takhle neberu, já mám rád cédéčko jako předmět a je pro mě svátek, když si jednou za čas nějaký koupím. Vím, kolik energie za tím vězí. Vnímám to podobně jako knížku. Mám pocit, že žádné ty internetové knihy se moc nechytly. Vlastně ani nevím, protože mě to nezajímá. Nic ti nenahradí chvíle, když si sedneš pod lampu s knížkou v ruce.

Vy si rádi hrajete, tak si zahrajeme takovou hru. Fanoušci ani média se nemohou shodnout, které z vašich alb je nejlepší. Ortel nechci ani po tobě, ale zkus ke každému z vašich, řekněme, pěti posledních alb říct pár slov, která tě napadnou jako první. Začněme "smetanou"...

... "smetana" je nezvyklý způsob, jak se vypořádat s bestofkou. "Kluci kde ste" je deska, která do sebe nasála - doufám, že odlehčenou formou - začátek našeho středního věku a čerstvé otcovství. "Nanoalbum" byl náš nesmělý pokus o koncepční album. "Biorytmy" je naše nejpopovější a paradoxně nejelektroničtější deska. A prodejně taky nejúspěšnější. Ve "Futuretru" se snoubí naše počáteční elektronické neumětelství s obrovským nadšením a chutí natáčet.

Zanedlouho se na musicserveru chystáme spustit projekt věnovaný nejlepším deskám uplynulé dekády. Které tři by zvítězily u tebe?

Ty mi dáváš. Jako poměrně krásná deska mi přijdou poslední Radiohead "In Rainbows". Jejich pražský koncert mě sice trochu zklamal, ale ve studiu jsou úplní kouzelníci. Pak mě kdysi dostalo album Air "10000 Hz Legend". Ty považuju za novodobé Pink Floyd.

A něco českého?

Určitě Ecstasy Of St. Theresa a jejich deska "Slowthinkink", to je mimořádně vydařená věc. Ale je jich samozřejmě mnohem víc.

S Mardošou se znáte od školky, to znamená přes třicet let. Ty jsi dokonce autorem Mardošovy přezdívky. Existuje vůbec něco, co o sobě nevíte, nebo co vás dokáže překvapit?

Víme o sobě skoro všechno a přesto se vzájemně rádi překvapujeme.

V posledním rozhovoru jste s Tomášem Tenkrátem nakousli i politiku. Před rokem jsi příliš spokojený nebyl. Co říkáš současné situaci?

Já se k té politice hrozně nerad vyjadřuju prostřednictvím médií.

Dobře, ale stejně mi řekni - jaká je podle tebe planeta? Modrá, nebo zelená?

Z vesmírného pohledu je samozřejmě modrá, ale já jí vnímám jako zelenou.

V těchto dnech slavíme dvacet let od pádu totality. Co jsi dělal ty dvacet let zpátky touhle dobou?

Na té inkriminované promenádě jsem toho sedmnáctého nebyl. Chodil jsem do druháku na střední výtvarnou školu na Hollarovo náměstí a tam byla před dvaceti lety samozřejmě mimořádná atmosféra asi stejně jako na všech školách - emoce, bujaré oslavy, odvolávali jsme ředitele. Byl to zážitek. Doma to bylo podobný kromě toho odvolávání ředitele. (smích) Rodiče to tenkrát taky dost prožívali. Bylo na nich vidět, jak jsou šťastní. Pamatuju si, jak tátovi zářily oči a povídal: "Teď budeš žít ve svobodě, uvědomuješ si to?"