Sychravý podzim je v plném rozletu a pomalu se začíná hlásit i za nehty zalézající zima. Pro ty, kteří si v tomto období lebedí, nyní připravili zimní desky interpreti jako Sting nebo Tori Amos. Jsou mezi námi ale i tací, kterým jsou podzim a zima protivné. Ti by měli za dlouhých zimních večerů založit do přehrávače "Quiet Nights" Diany Krall a přenést se s ní do vlahého pofukování větru na plážích Copacabany.

Svoje jméno tato deska naplňuje dokonale. Je velmi tichá a poklidná a navíc přidává i sedm kousků ve stylu bossa novy, ke kterému se v takovéto míře vrací Diana Krall po osmi letech. Prezentuje se na ní především jako zpěvačka a její klavír zůstává v pozadí, místy takřka neslyšitelný. Jen občas se jako by vynoří z dalšího hudebního doprovodu. O ten se postaral Clayton-Hamilton orchestra čítající bezmála čtyřicet hudebníků.

Možná se divíte, že je tohle album hodnocené jen jako lehce nadprůměrné. Diana Krall i na tomto albu zůstává vynikající zpěvačkou a dalo by se říct, že neztrácí nic ze své pozice jedné z nejvýraznější osobností světového jazzu. Přesto v kontextu posledních několika nahrávek není "Quiet Nights" moc povedené. Chybí mu určitá atmosféra. Jako by mu neprospíval střet dvou žánrů. Intimitu balad narušuje bossa nova, většinou podpořená orchestrálním podáním, a naopak bossa novu posílají do unylosti balady, protože je tu cítit snaha přizpůsobit jeden žánr druhému.

"Quiet Nights" je ve výsledku takový kočkopes, který se celkem dobře poslouchá, ale nezanechává výraznější dojem. Co je ale daleko horší, album jako celek nemá výraznější momenty, a tak někdy méně, někde více uspává, což by asi nemělo. Ve chvíli, když si člověk poslechne písničky sólo a pekelně se na ně soustředí, najde si v nich krásné lahůdky. Nicméně pokud je chce spořádat všechny naráz, pak se jimi ují ke spánku. V tu chvíli je snad lepší zabrousit do starších nahrávek kanadské královny jazzu.