Největším kiksem je výběr skladeb, které působí neautenticky a jsou vytržené z kontextu genia loci. O opravdový Woodstock tvůrcům ve skutečnosti nešlo ani při psaní scénáře, ani při výběru hudby. Na desce se dočkáme "Maggie M'Gill" od The Doors, přestože se Jim Morrison o festivalu a celé hippies subkultuře po celý svůj život vyjadřoval s notnou dávkou pohrdání.

Soundtrack nefunguje ani jako celek, protože postrádá jakoukoliv koncepci. Nejkřiklavější je asi příklad použití rozdováděného "Try (Just A Little Bit Harder)" Janis Joplin vedle vyklidněné, smířlivé písně "Beautiful People" od Melanie. Zmínil jsem dvě živé verze skladeb, na desce jich je celkem pět, přesto je to zoufale málo. Studiovky působí chladně a absolutně nekorespondují s atmosférou, jaká tehdy na Woodstocku panovala.

Pro nadšence myšlenky festu jsou mnohem přínosnější než film nebo soundtrack k němu dokumenty Michaela Wadleigha, které zájemce zaručeně přenesou do roku 1969, na onu posvátnou louku nedaleko městečka Bethel. To se bohužel "Taking Woodstock" ani jednou nepodařilo.

P. S.: Zapomenout v soundtracku (a ostatně i ve filmu) na pondělní vystoupení Jimiho Hendrixe byl omyl, nebo úmysl?