Čekat tři roky na jeho nový počin. Znuděně. Komu se ale nelení? Jemu. Sufjan Stevens je jeden z mála, kteří nás nechají čekat v absolutní neznalosti. Bez možnosti představit si. A neexistuje pozemské omezení, které by na něj platilo. Je známo, že je všemožně umělecky založený, avantgardista a konceptualista. Je mistr i hudebně, pochopitelně, a to nejen svým přístupem a specifickou produkcí. Překvapil již tolikrát a laťky si nastavil za ta léta sám tak kurvavysoko. Zklame někdy? Nyní předkládá soundtrack k autorskému audiovizuálnímu projektu, konceptuální multiartové show, kterou zrealizoval vloni na podzim. A my civíme.

Soundtracky a jejich plytká orchestrálnost jsou jakýmsi letitým standardem. Je to nejspíše dáno nějak geneticky. Sufjan jde proti proudu. Díky bohu. Předkládá pestrý, polosymfonický, polo-mile-melodický, ucelený kus, který velice ladně doplňuje svými swingoidními "suːfjɑːnovskými" rytmy a klasickými flétničkovinami. A posluchači se nestačí divit. Jeho neohraničeným schopnostem v první řadě. A jeho univerzálnosti a funkčnosti v roli "opravdového" skladatele (nikoliv folkového písničkáře) v řadě druhé. Za poslední léta předložil indiefolkové melancholické poetické písně, instrumentální náladové electro experimenty, alba koled se sbory dětí či ryze freak-electro stylové variace na klasická ojetá vánoční témata. A nyní? Pseudoklasicistní paprsek hladící tváře, uši a duši.

Osmá řadová deska tedy. Instrumentální. Mistrovský kus.