Co se stane, když punk institucionalizujete? Jeho podstata odporu se přenese do energie, která tvoří hnací motor pop-punkových kapel. Američtí Green Day jej řádně promazali před pěti lety a šlape jim dodnes, což dokazuje letošní album "21st Century Breakdown". Právě písničky z poslední desky tvořily jádro vídeňského koncertu. Parta z Kalifornie se na turné rozrostla o Jasona Whitea (kytara), Jasona Freeseho (saxofon) nebo Jeffa Matiku (dle potřeby). Ústřední trojka Billie Joe Armstrong (zpěv, momentálně blonďák), Mike Dirnt (basa) a Tré Cool (bicí) na to nebyla sama ani v hlavním městě Rakouska, kam se v rámci šňůry přesunula z německého Mnichova. Šlo na nich vidět, jak si celý večer a celou šňůru užívají. Jako ostatně i jejich fanoušci.

Úvod obstarala losangeleská glam-punková formace Prima Donna, na níž navázaly hlavní hvězdy večera. Začátek se nesl ve znamení nové desky, aby se vzápětí Green Day vrátili k "American Idiot" a úspěšnému singlu "Boulevard Of Broken Dreams", který Noel Gallagher označil za plagiát jeho "Wonderwall". "I walk alone, I walk alone," zpívala s kapelou zaplněná vídeňská hala. Až by se chtělo říct - you never walk alone!

Billie Joe Armstrong si s publikem pohrával, nechal jej zpívat refrény, a když se mu zachtělo, zašel si do backstage pro obří dětskou pistoli a skrápěl první řady vodou. Pistoli posléze vyměnil za bizarní přístroj, který se dal charakterizovat jako metač toaletního papíru. A aby fanoušci neodešli z koncertu naprázdno, použil i děla, kterými poslal mezi dav několik triček Green Day. Piškuntálsky vyzněly i fragmenty Mozartovy "Malé noční hudby", kterou si s Armstrongem notovala celá Wiener Stadthalle. "A toto je přesně ten důvod, proč jste lepší než Amerika," odvděčil se fanouškům rozverný frontman. Ten se nezřídka po skončení songu zastavil a bez hnutí brvy si vychutnával potlesk. Pak se sebral a důstojným prvorepublikovým krokem odkráčel za scénu, aby se posléze vrátil s dalším vodním dělem.

Show dokreslovala působivá scéna, kde se siluety mrakodrapů podle potřeby měnily na nejrůznější obrazce. Jednou po zdech výškových budov stékala krev, jindy se změnily na horu televizí s americkou vlajkou na obrazovce. Když pak zpoza kapely vyšlehly ohně, připadal si člověk jako na koncertě metalové skupiny. Ostatně - na metalový kousek došlo, když kapela vystřihla "Iron Man" od Black Sabbath. Ten byl jedním z řady coverů, kterými Green Day rozsekávali večer. Namátkou nabídli "Hey Jude" The Beatles, "(I Can't Get No) Satisfaction" Rolling Stones, zmiňované Black Sabbath nebo "Shout" Isley Brothers. Většinou nešlo o celé skladby, z kontextu večera to vyznělo, jako by na ně kapela zrovna dostala chuť. S lehkostí je servírovala a publikum spokojeně konzumovalo.

Otázka publika je vůbec zajímavá. Kdo čekal, že na Green Day dorazí jenom pankáči a nihilisti, byl překvapen. Do vídeňské haly se sjely jak čtrnáctileté čtenářky zásadních rubrik časopisu Bravo, tak šedesátiletí zasloužilí (pra)otcové. Někteří z nich při skočných kouscích rozverně házeli do kotle kelímky s pivem a při baladách slzeli jako basset. Proč ne, i to je známka punku.

Asi nezapomenutelným se večer stal určitě pro trojici fanoušků, kteří si s kapelou zahráli přímo na pódiu. Podařilo se jim totiž to samé, co například českému revivalu U2 v Berlíně. "Teďka pozor," křičel do mikrofonu Armstrong, "potřebuju tři dobrovolníky. Kdo z vás umí bubnovat?" ptal se. Několik lidí se přihlásilo, a tak stejným způsobem vybral ještě basáka a kytaristku, udělil jim základní instrukce a "nová kapela" mohla začít hrát. No řekněte, nebrali byste to? Kaliforňané se následně rozloučili songem "Minority" z devět let staré desky "Warning", ale bylo jasné, že bez přídavků večer neskončí.

Green Day se vrátili na pódium, aby vystřihli přelomový singl "American Idiot" a možná nejlepší skladbu z předchozí desky, "Jesus Of Suburbia". Poslední tři písničky zahrál Armstrong sám na španělku. "Last Night On Earth" je příjemný kus z "21 Century Breakdown", ale opět potvrzuje, že skladatelské náhody se prostě dějí. Jak jinak si vysvětlit, že obsahuje ve slokách stejné akordy jako - věřte nebo ne - normalizační hitovka "Největší z nálezů a ztrát" Michala Davida? Ačkoliv v tomto případě se asi nenajde nikdo, kdo by se pokusil o žalobu. Následující "Wake Me Up When September Ends", již Armstrong napsal jako vzpomínku na svého otce, odzpívali víceméně fanoušci, a když dozněly poslední akordy "Good Riddance (Time Of Your Life)", byl večírek u konce. Přinesl zábavu s nadhledem, trochu dětské rozvernosti, vzpomínky na mnohdy šedivou minulost kapely i na jejich hvězdou přítomnost a člověk mohl jenom litovat, že koncert neproběhl v jeho rodné vlasti. O velkých sděleních to nebylo, ale to snad ani nikdo nečekal. Tak snad příště, Praho.