Věci se mění, ale symboly zůstávají. Julian Casablancas, jedna z nejdůležitějších hudebních osobností první dekády jednadvacátého století, budiž toho důkazem. New York a vlny Atlantického oceánu na čas vyměnil za prosluněnou Kalifornii a koupání v Pacifiku, skromnou produkci domovských The Strokes za velkolepý (-hubý) mix kytar a synťáků své sólo tvorby, ale stále chodí ve staré dobré kožené bundě. A soudě podle písničky "Out Of The Blue", která jeho sólovku "Phrazes For The Young" otevírá, svůj outfit jen tak změnit nehodlá: "I know I'm going to hell in a leather jacket!"

The Strokes trvalo téměř osm let, než dali dohromady tři řadovky. Od v roce 2006 ohlášené pauzy se toho ale z jejich tábora během necelých tří let vysypalo hafo - Albert Hammond, Jr. vydal už dvě sólová alba, Fabrizio Moretti loni představil svou bokovku Little Joy a Nikolai Fraiture debutoval s projektem Nickel Eye letos v lednu. Největší ego skupiny (a největší talent zároveň) tak nemohlo zůstat pozadu. Ze všech bokovek strouksů má ale ta Casablancasova překvapivě nejblíže k průseru. Snad proto, že byl až natolik svázán touhou nakopat zbytku zadek, snad i proto, že se jednoduše tak moc chtěl odlišit od tvorby své domovské skupiny, že pokud byste hledali jediné slovo, které album vystihuje nejlépe, pak nabubřelost je terno jak plivanec pro štěstí od báby Tutovky.

Je téměř nemožné "Phrazes For The Young" nesrovnávat s tvorbou The Strokes. Ano, už na první poslech sice zní jinak, ale Casablancasův přímočarý songwriting, specifický vokál i jeho melodické postupy jsou v jednotlivých písničkách natolik známé, že kdyby těch osm tracků zahrál na akustiku v jednom setu s tvorbou Strouks, tak ani nepozdvihnete obočí. Na druhou stranu je ale obdivuhodné, že člověk, který svého času diktátorsky vymýšlel i party pro ostatní členy kapely, je schopný se natolik posunout od svého mladšího hudebního já alespoň v otázce zvuku. Tam, kde na "Is This It" byl schopný hledat zvuk jediného úderu na činel klidně půl dne, je najednou více nad věcí a nechává zvuky mizet v hlukovém oparu a jen dotvářet atmosféru. Bohužel je to vše ale jen ke škodě věci.

Asi nejakceptovatelnější změnou tak zůstává samotná výpověď desky. Její texty. Zatímco u The Strokes byl Casablancas vždy hlasem generace, vůdce davu, který říkal to, co chtěli říct ti, které slyšet nešlo, na "Phrazes For The Young" se mění ve vůdce jiného střihu. V (českého) politika. Už nemluví za ně, ale naopak promlouvá k nim. Nesnaží se vykřičet jejich myšlenky a názory do světa, ale prodává jim sám sebe jako řešení. A proti tomu zase žádná, může si to dovolit. Na rozdíl od Alexe Turnera má totiž aspoň třicítku už za sebou, že...

"Chci dělat hudbu, u které si lidi pomyslí: sakra, je cool dělat takovéhle věci zrovna teď," prohlásil v rozhovoru pro Pitchfork Julian a jedním dechem je nutno dodat, že zpátky v roce 2001 to byl on, kdo vytvářel nové trendy na (kytarové) scéně. Casablancas ve verzi 2009 utíká do proudu, kde mu cestu vyšlapali jiní. Už nevymýšlí, nemaká, ale fláká se. Sice si plní své představy a cíle, ale nechává se u toho vést za ruku, což je v jeho případě - a s laťkou, jakou sám sobě v první polovině dekády nastavil - ležérnost až hanba. A snad právě i z nudy pramení jeho snaha nacpat do každého tracku úplně všechno.

Přesto Casablancasova sólovka může za jistých okolností fungovat. Potěší například jako stylový welcome drink u vstupu na party. V tomto případě na křest čtvrté desky The Strokes. Něco lehkého na rozehřátí, nakopnutí. Něco, na co zapomenete s prvním lokem, soustem nebo tónem hlavního chodu večera. A možná ještě dříve.