Dvě čísla se v souvislosti se čtvrtým albem seattleských grungerů Alice In Chains objevují nejčastěji: Sedm a čtrnáct. Sedm jako sedm let od doby, kdy zemřel frontman kapely Lanye Staley, čtrnáct jako čtrnáct roků od doby, kdy vyšla předchozí Alenčina deska. "Black Gives Way To Blue" tedy po nejdelší pauze mezi řadovkami v historii Alice In Chains přináší nahrávku s novým zpěvákem v čele. Projev Williama DuValla a jeho kumpánů se Pavlu Parikrupovi v hlavní recenzi líbil na sedmdesát procent, což je mimochodem známka, kterou dle serveru metacritic.com dostává album nejčastěji. "Nové skladby mi vykoply prdel z kalhot," prohlásil přitom DuVall během nahrávání. Udělaly to samé alespoň s jednou zadnicí redakce musicserveru? Ve dvou případech ano, v jednom ani trochu, výsledek 7,2 pak zmíněné metakritické hodnocení v podstatě kopíruje.

---

Petr Bláha - Luxusní most přes minulost (9/10)
Vztah ke kapele: Láska na první poslech.

Učebnicový grunge. Alenka se v řetězech vzpírá a mocně křičí do celého širého světa. Ani dlouhá přestávka a smrt frontmana nezastavila rozervané rockové duše. Tady není co namítat, deska se mi dostala pod kůži při prvním poslechu a v podstatě začala tam, kde skončila ta předchozí. Nikdy bych neřekl, že Alice In Chains ještě takhle výrazně dokážou promluvit do hudebního světa. Zkrátka jsem nad Alenkou zlomil hůl a nic od ní nečekal, jen jsem spokojeně poslouchal staré desky. Na vystoupení s Jamesem Hetfieldem jsem reagoval spíš opovržlivě, na nového zpěváka skepticky. Nikdo nedokáže nahradit Layna Staleyho, myslel jsem si. Důstojnou poctu mu však složila celá kapela a nový zpěvák, který do projevu dal duši, a já mu to prostě věřím. Nikde se nic nezměnilo a grunge nezemřel, alespoň v mém srdci pořád žije a AIC tento pocit jen umocnili. Je to dar, když si můžete sednout do křesla, popíjet kafe a za poslechu téhle desky se dívat, jak v šedé kulise města prší. Pak ji pochopíte a zamilujete si ji.

Honza Průša - Neuvěřitelné se stalo skutkem (8/10)
Vztah ke kapele: Na grunge jsem vyrůstal a mám ho dodnes rád. Ale Alice In Chains jsem ze všech těchto kapel poslouchal vždy asi nejméně.

Fakt jsem si myslel, že kouzlo Alice In Chains nadobro vyšumí. Ztrátu Layna Staleyho jsem bral jako poslední hřebík do rakve jedné ze seattleských legend a zlínský koncert před třemi roky toho měl být důkazem. Pánové se ale vzchopili k neuvěřitelnému výkonu a nahráli album, které má na to stát se srdeční záležitostí. Zapadnout do diskografie skupiny a ne z ní ohavně vyčnívat. Jeho největším kladem a jasnou výhrou je schopnost navázat po dlouhatánských čtrnácti letech na svou tvorbu bez přetrhání nitek, zcela přirozeně a uvěřitelně. Něco takového se povede málokomu, vzpomeňme třeba na Guns N' Roses nebo Queen. Alice In Chains neobjevují Ameriku, nesnaží se vyvíjet a posouvat, i když by pro to teď mohla být příležitost. Oni potvrzují, že jejich předchozí tvorba nebyla póza. Jsou se svým podáním grunge pevně spjati. Mají ho v krvi a chtějí ho předávat dál. Až doteď jsem zvažoval, zda jít 28. listopadu na Editors nebo na AIC. Po poslechu "Black Gives Way To Blue" už mám jasno.

Petr Balada - Stará vlna s novým obsahem (7/10)
Vztah ke kapele: Nostalgie studentských let.

Příliš jsem nevěřil, že příliv znovu oživlých kapel zasáhne i grunge. Přece jenom to byl natolik specifický hudební žánr, navíc svázaný s dobou vzniku, aby měl ještě dneska co nabídnout. Ale stalo se. A při vědomí nemožnosti resuscitace jeho největší hvězdy se k novým skladbám odhodlaly alespoň ty vždycky druhé. V případě Alice In Chains možná až čtvrté. Paradoxně se však právě tahle partička přiblížila k dávnému stylu více než velikáni z Pearl Jam. I přes handicap ztráty původního zpěváka nalezli optimální polohu nepůsobící výsměšně či nepatřičně. Není to hraní si na něco, co bylo, ale spíše přenesení dávného feelingu do moderní doby. Původní fanoušci párkrát zaplesají a jejich následovníci by se mohli chytit například na zvuk kytar, který zaplaťpánbůh nemá nic společného se současnou ostrovní mazlivostí. Kdo se ale chytí na Eltona Johna, to je otázka. "Black Gives Way To Blue" představuje příjemný návrat. Jeho účinek už však těžko bude tak silný jako u nahrávek z první půlky devadesátých let.

Kateřina Červenková Plápolající ohně temné legendy (7/10)
Vztah ke kapele: Jsem příležitostný posluchač Alice In Chains. Jejich nová deska mě ale více než příjemně překvapila, takže dost možná přehodnotím slovo "příležitostný".

Ostré a řezavé melodie i nezbytně ponurá atmosféra. Alice In Chains jednoduše smazali dlouhých čtrnáct let od své poslední studiovky, jako by ta odmlka v jejich tvorbě nic neznamenala. Kapela vystavěla novou desku na dostatečně pevných základech, které ji nenutily zbytečně experimentovat. Výsledkem je opravdu vydařená nahrávka, kde se svérázná a stále dráždivá Alice představuje ve svých nejlepších polohách. Album ženou kupředu našlapané a řízné písničky, jejichž přízemnost se snoubí s rozpínavostí, lehkostí, sílou a především jemností balad. Deska je tak smyslně různorodá a přitom příjemně a nenásilně kompaktní. V rámci tvorby skupiny sice nevyčnívá, nicméně nabízí opět podmanivý pohled do duše Alice, kterou obklopují efektní plápolající ohně. Přestože Wiliam DuVall nikdy nenahradí Layna Staleyho, má na úspěchu "Black Gives Way To Blue" lví podíl. S hnacím motorem formace Jerrym Cantrellovem si prostě více než sednou. Až si z toho skoro sedám na zadek.

Ondřej Michal - Hlas ze záhrobí (5/10)
Vztah ke kapele: Drobný střípek z mozaiky s názvem grunge.

Nechápu, co na tom oživování grunge v poslední době všichni mají. Přitom ti, kdo ho křísí a považují se za "opravdové fanoušky grunge", patrně dodnes neslyšeli asi o tom nejzajímavějším z celé vlny - Mudhoney. Letošní "Black Gives Way To Blue" je takovým hlasem ze záhrobí. Vychází z pootevřených dveří hrobky v opuštěném koutě hřbitova. Je to hlas známý a tisíckrát slyšený. Pocity, které se nám snaží sdělit, bohužel už dávno odnesl tok času. V dnešní době zní nepatřičně, možná až archaicky. Nepřekvapí, nenadchne, jen propluje jedním uchem dovnitř a tím druhým zase neškodně vytěká ven. Během zlomku sekundy se ho zmocní podzimní vítr, promíchá s padajícím listím a rozežene mezi plochými kameny pokrytými břečťanem. V přítmí hrobky je možné jenom s obtížemi přečíst zašlé tabulky s vytesanými jmény Nirvana, Soundgarden nebo právě Alice In Chains. Nic proti nebožtíkům, za svého života všichni odvedli velký kus práce. Ale mezi námi: neměli bychom je už jednou pro vždy nechat v klidu odpočívat?

---

Album: Alice In Chains - Black Gives Way To Blue
Průměrné hodnocení: 7,2/10
Celkový čas: 54:12
Skladby: All Secrets Known, Check My Brain, Last Of My Kind, Your Decision, A Looking In View, When The Sun Rose Again, Acid Bubble, Lesson Learned, Take Her Out, Private Hell, Black Gives Way To Blue