Nedá se říct, že jsem v klubech zvyklý stát fronty u vstupů. Tedy ne že bych nechodil na hojně navštěvovaná vystoupení. Ovšem v naprosté většině pražské kluby dokážou nápor zdolat víceméně bez problémů a zajistit tak návštěvníkům plynulý vstup. O výjimku se v sobotu večer postaral klub Vagón na Národní třídě. Start akce, na které pražská parta Pipes And Pints měla pokřtít svoji debutovou desku, byl avizován na sedmou hodinu. Ovšem už půl hodiny před tím se táhnul zástup čekajících vzhůru po schodišti a končil až v přilehlé pasáži. Náhodnému kolemjdoucímu se tak mohlo na první pohled zdát, že ten večer zavítala do české metropole slavná zahraniční skupina. Ve chvíli, kdy začala hrát první předkapela, valná část návštěvníků ještě trávila dlouhé minuty v chladu před vstupem.

Přestože nedočkavce na schodech od pódia dělily dvě zdi a dlouhý bar, čtyřka Superpilot s nezaměnitelnou Marikou za mikrofonem byla slyšet až ke vchodu. Při pohledu na nově příchozí se ovšem nezdálo, že set téhle čtyřky některého z nich výrazně zaujal. Jejich špinavý neučesaný punkrock nechával přítomnou většinu v naprostém klidu. Snad kromě jedince s lahví vína, ze které si přihýbal, jako by se jednalo o jablečný džus. Osobně jsem jejich vystoupení využil k pozdravení známých a prohození pár slov s kamarády. Ostatně celý večer byl prosycený atmosférou přátelství a dobré nálady. Podstatně větší odezvu zaznamenali 4Debils. V rozporu s názvem, tahle parta z Teplic čítá hnedle šest členů. Česky zpívané texty převážná část obecenstva znala a zvláště v refrénech kapele čile vypomáhala.

Jedinými zástupci zahraniční produkce byli ten večer němečtí The Porters. Parta hudebně i lidsky spřízněná s headlinery předvedla, že i housle a mandolína mají v punkové muzice svoje místo. Tihle Němci s naprostým přehledem rozpohybovali v tu chvíli už plný parket. Křehká houslistka obklopená partou týpků s kytarami mohla působit do jisté míry nepatřičně. Když však The Porters spustili, všechno najednou do sebe začalo zapadat, všechno dostalo smysl.

Živé vystoupení Pipes And Pints jsem zhlédnul už několikrát, včetně toho úplně prvního. Pokaždé se jednalo o energickou show o síle rovnající se krabici ekrazitu. Sobotní akce nebyla výjimkou. I kdyby předskokani svoji práci prostě odflákli a publikum dostatečně nerozehřáli, tihle punkáči by si poradili bez nejmenších potíží. Jejich songy postavené na nadupaném rytmu, nekompromisní kytaře a zvuku skotských dud dostaly Vagón do varu ještě dřív, než vůbec zazněly. Několikavteřinová zvuková zkouška, odpálila explozi, jež se za několik okamžiků rozpoutala.

Zaznělo intro, hned v závěsu za ním pecka "Calling Me." V tu chvíli se kotel pod pódiem proměnil ve shluk na kost propocených těl. Kdo se nacházel v předních řadách, už neměl naději na únik. Jedinou záchranu nabízelo vydrápat se na pódium, udělat stage dive a doufat, že ho obecenstvo na rukách zanese mimo dosah největší tlačenice. Hranice mezi kapelou a posluchači se rozplynula spolu s posledními zbytky dýchatelného vzduchu. Zpěvák Mike byl v tu chvíli oblečený už jenom do kalhot a svých kérek. Balancujíce na odposlechu, svým typickým chraplákem, vykřikoval texty písní do publika pod sebou.

Kdo se nechal odradit úvodní frontou u vstupu, prohloupil. Kdo dorazil pozdě, prohloupil taky, protože kapacita klubu se naplnila do posledního místa. Ochrance Vagónu tak nezbylo než dalším příchozím oznámit, že je vyprodáno. "Tak nevím, jestli už stárnu, ale dneska se mi to zdálo setsakra nahlas. Mám tušení, že zalehlé uši budu mít ještě zítra ráno" svěřil se mi kamarád, když jsme v bezpečí zadní části sálu doplňovali tekutiny a doufali, že nám propocená trika co nejdříve uschnou. "Taky mám pocit, že jsem skoro ohluchnul. Nicméně za pošramocené bubínky to stálo, ne?" zeptal jsem se. "Naprosto! Byl to jeden z nejlepších letošních koncertů."