Michal Hrůza je bezesporu jeden z nejcharismatičtějších lidí na české hudební scéně. Má něco z amerického Bruce Springsteena i našeho Davida Kollera, jeho autorský rukopis poznáte. Ať Hrůzovy písničky hraje jakákoliv kapela, mají vždy charakteristikou atmosféru, kytarový zvuk, zdvojený, jakoby zastřený zpěv. A také hitový potenciál. Michal Hrůza napsal Anetě Langerové skvělé písničky "Voda živá" nebo "Stačilo říct", na kontě má autorství charitativního singlu "Ty jsi jako já" a desítky songů své předchozí skupiny Ready Kirken. Před dvěma lety přišel s první sólovkou "Bílá velryba", na kterou dnes navazuje druhým samostatným počinem.

Album můžeme rozdělit na dvě zcela odlišné části. Tu první tvoří songy, které se zařadí do Hrůzova zlatého fondu a jsou možná tím nejlepším, co kdy bývalý frontman Ready Kirken napsal. Jde v prvé řadě o "Pasewalk", mrazivou exkurzi do severního Německa, jejíž text by obstál i samostatně jako poezie. Pokud se jím Hrůza trefil do vašeho vkusu, pak mohu jako doplňkovou literaturu doporučit tvorbu českého básníka Jonáše Hájka. "Pasewalk" je zároveň prvním ze dvou skladeb, jejichž starší sourozenec dělal společnost dva roky staré "Bílé velrybě". Zatímco tady jde o mladšího bráchu "Chemnitzu", na "Píseň kovbojskou" teď Hrůza navázal "Písní labutí". Opět jde o duet, ale na rozdíl od rozverného předchůdce je společná píseň s Katkou Knechtovou o tom, co je skutečně napořád. Tím se dostáváme ke stejnojmenné titulní skladbě, jež má silný tah na branku a přestože nepřináší nic nového, plusové body získává za taneční aranže.

Do první kategorie je třeba zahrnout i "Katamarán", song bilančního rázu: "I já mám svý malý tajemství. Kdybych mohl vrátit čas, udělám to samý ještě jednou, zas," zpívá Hrůza. Poslední dvojicí povedených skladeb je pak "Ještě to v sobě hledám" a "Pravda o Spidermanovi", kterými rodák z Turnova zdraví na dálku album "Krasohled", své zřejmě životní dílo. V těchto písních Michal Hrůza ukazuje, proč je jako autor stále vyhledávanější. Dokáže napsat písničku s naprosto charakteristickou atmosférou. V jeho písních je chlapský sentiment prostý patosu, touha nevzdávat věci po prvním neúspěchu, trocha nostalgie i téma smrti a lásky až za hrob. V této poloze to Hrůzovi svědčí nejvíc. Je nejsilnější tam, kde zpívá o chmurných emocích. Má dar je sdělovat s noblesou, jakou má na české hudební scéně málokdo.

Problém však nastane tehdy, když Hrůza ukáže svou rozvernou tvář. Lidsky lze chápat, že se člověk nechce utápět v šedivých problémech s nejistým řešením a stále hledat světlo na konci tunelu. Ale písničky jako "Žádost o přátelství", jež pracuje s motivem fenoménu Facebook, nebo "Hotel Morava", která je o tom, jak prostě muzikanta z Čech u baru opila holka z Moravy, jsou jenom nedotažené hudební pokusy. Nemluvě o "Motorce", v níž se mluví jenom za tím účelem, aby bylo mluveno. Tahle poloha prostě Hrůzovi nesedí a dá se říct, že jí i trochu devalvuje onu pochmurnou náladu, ve které se nesou ty dobré skladby. Ačkoliv nesou opravdu tíživá témata, Hrůzovi je o dvě písničky dál už hej. Takže vlastně asi o tak závažná témata nešlo. Nebo snad ano? To právě není úplně jasné. Proto udílím šestku, o bod méně, než "Bílé velrybě".