Nechal jsem to album plynout. Nezajímal se o skladbu, která hraje. Byla to kulisa. Kulisa k uklízení, k brouzdání po netu, k hledání klíčů. Zarazil jsem se. Najednou mi přišlo divné, že ta plynoucí hudba jaksi samozřejmě převzala úlohu soundtracku. Přitom mi celou dobu připadala líná a nevzrušivá. Nevěnoval jsem jí zkrátka pozornost a vzápětí jsem zjistil, že ona věnovala pozornost mně. Divný pocit.

Sehnul jsem se pro mimořádně vyvedený obal z kartonu. Náběh na orchestrálku označenou číslem pět a nazvanou "Beznohý koblih". Fajn. Fantazie mi začala pracovat naplno. Bavil jsem se imaginárním dobrodružstvím koblihu, co poztrácel končetiny. Fungovalo to. Ale jenom do chvíle, než jsem si uvědomil, že v normálním světě by koblih nohy mít vlastně neměl. Vrátil jsem se k hledání klíčů. Přišlo mi to bezpečnější.

Nakonec jsem je během tracku "Františkovy nožičky" našel. Naštěstí už do konce desky zbýval jen "Spánek spravedlivých medvědů". Samozřejmě mě napadlo, že bych se k poslechu natáhl, ale nechtěl jsem riskovat. Nakonec vyhrál výhled z okna do protější opuštěné zahrady. Melancholie tónů i popadaného barevného listí byla nenásilně působivá. Přirozenost té chvíle jsem si uvědomil až s vyrušením, které přineslo zaklepání na dveře. Kdosi mi na talířku přinesl čerstvý koblih. Chvíli jsem se smál. Veselí ale vystřídala ostražitost. Přece jenom se album jmenuje "Ta krysa má zuby natřené prudkým jedem" a znalost divokých historek s hlodavci v pekárnách mě přinutila nasucho polknout. Diagnóza totálního blázna by mi seděla.

Koblihu jsem zdolal. Přežil to a ještě sepsal tuhle (ne)recenzi. A seskupení Bob Saint-Claire se stalo mým novým podzimním přítelem.