Původně jsme se domlouvali, že se sejdeme na Kavčích horách, kde jste měli pro ČT24 točit nějaký pořad o kultuře. Proč z toho sešlo?

Petr: Měli jsme tam hrát, jenže Kuba je dost nachcípanej a neřekne ani slovo.
Martin: To je možná dobře. (smích)

Když jsme u té kultury, máte pocit, že vy osobně ji nějakým způsobem obohacujete?

Petr: To rozhodně ne!
Ondra: Počkej, naopak...
Martin: My ji minimálně rozšiřujeme o debaty, kde dostávají prostor všelijací mudrci. Ti kdyby neměli nás, tak můžou zvolit mnohem nebezpečnější formu, jak projevit to, co mají v sobě. Takže si myslím, že jsme taková klíčová kapela.

Tomu moc nerozumím...

Martin: Jsi mladý, neúspěšný a neuspokojený a máš toho v sobě strašně moc, co bys chtěl říct. A my jsme ta forma, jak to ten člověk může projevit. Bez nás by ten člověk mohl zvolit mnohem radikálnější cestu, jak ta moudra sdělit světu. Jsme vlastně takový katalyzátor.

V září vyšla vaše třetí deska "Viva la Revolución". Jaké jsou zatím reakce?

Petr: Zatím jsou kladný reakce a ještě kladnější reakce. U těch recenzí dost záleží na tom, kdo je píše. Když to píše člověk, který se dokáže vžít do toho, jak my tu muziku vnímáme, samozřejmě tu kritiku napíše tak, jak my očekáváme. Když to bude psát intelektuál, tak se na tom vyřádí a strhá nás, že to nemá sdělení, který on potřebuje. Kritik je člověk, který přesně zná cestu, ale neumí řídit auto. (smích)
Martin: Kdo má tenhle styl muziky rád, tak napíše odpovídající recenzi. Co se stane, když milovník fotbalu půjde komentovat synchronizované plavání? Asi pro to nebude mít úplné pochopení.
Petr: Od našich fanoušků jsou pochopitelně vesměs kladný, od kolegů z branže taky. Jak zvuk, tak texty, i nové hudební vychytávky. Sice jich tam moc není, ale bystrý posluchač je najde.
Martin: Kapela funguje nějakých sedm let. Ačkoliv jsem dlouhodobě uvnitř, mám možnost ji pozorovat trochu s nadhledem člověka o generaci staršího a musím říct, že se posouvá - muzikantsky a taky tím, že kluci prožívají jiné věci než v sedmnácti. Samozřejmě nevymýšlí, jak zachránit třetí svět a celou galaxii, zkrátka zpívají o tom, co se děje kolem nich.

Hned v první stejnojmenné skladbě si utahujete z náctiletých punks, kteří si v mekáči kupují lehkou kolu a dvojitý cheeseburger a přitom vymýšlí svoje pseudorevoluce. Vy jste snad byli v tomhle věku jiní?

Petr: Jelikož jsme se všichni muzice věnovali odmalička, tak jsme tyhle otázky - jestli to někdo dělá takhle nebo takhle, správně nebo dobře - neřešili. Já jsem třeba kdysi hrál s tátou country.
Martin: Je důležitý věnovat energii tomu, co děláš ty sám, než ji ztrácet komentováním ostatních.

Na druhou stranu, vy to taky nemáte úplně srovnaný. Ačkoliv neustále někde čtu, jak je vám vlastně všechno jedno, máte pak potřebu to těm klukům z McDonalds vracet...

Martin: Kapele samozřejmě nemůže být jedno to, co dělá, nemůžou jí být jedno její fanoušci atd. Druhá věc je, do jaké míry se pouštíš do diskuzí, které mají v podstatě jediný konec a to ten, že nekončí nikdy. Je unavující, když lidi ani pod tíhou argumentů neustoupí ze svého názoru.
Ondra: Zpíváme o tom, co prožíváme.

Napadá mě další věc - v jednom rozhovoru jsem si přečetl, cituji: "Na kritiky sereme." Jenže vy rozesíláte do redakcí cédečka, teď tu spolu sedíme a děláme rozhovor...

Petr: To jsem řekl asi já. Nemáme rádi, když je ta kritika zaujatá. Recenze musí být objektivní. Když je napsaná ve stylu: "Tohle super, tohle ne, tohle fajn, tady to skřípe, klukům bych doporučil tohle a tohle," je to super. Jakmile je z devadesáti procent subjektivní, tak to nemá smysl.
Martin: Pokud má ten recenzent nadhled a nepouští se do nějakých osobních výplodů, pak je to v pořádku i když není ta daná recenze zrovna pochvalná.

A jak je to tedy s tím pop punkem, nazvali jste se takhle sami nebo s tím přišli novináři?

Petr: Kdysi se nás jeden novinář ptal, co hrajeme, a nám přišlo výstižný označení pop punk. Až pak jsme zjistili, že tahle škatulka existuje i za mořem. Každopádně u nás jsme byli první, kdo se takhle označil. Po nás si tak začali říkat třeba Jaksi taksi.
Martin: Já myslím, že je to nepodstatné. Momentálně říkáme, že hrajeme hard pop.

Přiznáváte, že jste se novou deskou zase víc přiblížili popu, že stárnete... Dokážete předpovědět, jak bude vypadat vaše deska třeba za pět let?

Petr: Chtěl bych, aby zněla podobně, v tomhle duchu. Co chceš taky vymyslet nového na třech akordech... Snad jenom aby zase zněla trochu vyspěleji.

V jedné skladbě vcelku vtipně hostuje Michal David. Jak vás vůbec napadlo oslovit zrovna jeho a jak se s ním spolupracovalo?

Petr: Písnička "Viva la Revolución", ve které Michal účinkuje, vznikla přesně podle události, o které se tam zpívá. Když došlo na ten úryvek o Coca-Cole, hned nás napadnul právě Michal. Kontakt na něj nám dal Standa Hložek, zašli jsme za ním na koncert, kde jsme mu předali demo a on nám obratem odpověděl, že ho to baví a že do toho půjde.
Martin: Spolupráce s ním byla úžasná. Michal je to velkej profík a naprosto bezproblémovej člověk. Vzal to, udělal, poslal zpátky emailem a nic za to nechtěl.

Stejná otázka ohledně Báry Zemanové, která s Kubou zpívá duet "Zamilovaný/Nešťastná"...

Petr: Potřebovali jsme někoho pro duet a Báru jsme oslovili na jednom festivalu jednak proto, že úžasně zpívá, jednak proto, že jsme jí nikdo nedokázali přepít. (smích)
Martin: Chtěl bych k tomu říct, že mi přijde úsměvný, že fanoušci řeší, jak se tahle kapela nemá ráda s touhle, ale ve skutečnosti spolu na festivalu všichni sedíme svorně v backstage na baru a všichni jsou v pohodě. Nikdo neřeší, jestli hraješ metal nebo pop.

Říkáte, že zpíváte o tom, co prožíváte. Je to také případ skladby "Drogová", vyprávějící o ujížděním na perníku?

Ondra: Ne, to je o kamarádovi. Zpíváme o tom, co prožíváme nebo co prožívají lidi z našeho okolí.

Většinovým tématem textů jsou holky, vztahy a láska. Všechno obvykle berete s nadhledem. Opačným případem je skladba "Jediná" ("Vždycky to budeš ty, ta moje jediná, před kterou klečím na kolenou") To myslíte vážně?

Martin: To je ale naprosto autentická záležitost. To je přímo Kubův příběh, odehrávající se už pět let. Bydlel s holčinou v bytě, rozešli se... Víš, my spolu fungujeme jako rodina, jezdíme spolu sto koncertů za rok a není to jenom o tom někam přijet, odehrát šedesát minut, zkasírovat a odjet. Kluci spolu bydlí v jednom baráku a když se někomu něco podobného děje, řeší to s ostatníma jako to děláš ty s nejlepšíma kámošema. Téhle písničce můžeš věřit do posledního slova. Stejný je to v případě skladby "Tak to je", kterou kluci složili, když protagonistovi z našeho klipu "Oooou" zemřela máma na rakovinu. Proto je tam ten přívlastek "Jendova". A pak někdo napíše, že je to vyumělkovaný cajdák. Co na to říct!

Martine, ty jsi v showbusinessu poměrně velká ryba. Dáváš klukům prostor kecat do nehudebních věcí nebo u vás v tomhle panuje autokracie?

Petr: Celá naše spolupráce funguje od začátku na bázi kamarádství. Nemáme spolu ani smlouvu. Jakmile někdo z nás přijde s nápadem, většinou teda Martin, vždycky to řešíme všichni. Rozhodně u nás nefunguje nic ve smyslu: "Tak teď se kluci převlečete za banány."
Martin: Nějaké role samozřejmě fungují - kluci mi nemluví do toho, jakého třeba vybrat partnera pro turné, a já neříkám Ondrovi, jak má bubnovat.

Nedávno jsem slyšel názor, že žádná kapela nehraje jen tak pro radost z muziky. Vždycky je za tím něco jiného, peníze, chlastání a balení holek a tajná touha po slávě. U vás převládají ty holky, je to tak?

Petr: Tak samozřejmě ženský a chlast k tomu patří. Mě ale hlavně baví, že jsi pokaždé někde jinde. Jiný zvyky, jiný nářečí, jiný lidi.
Martin: Zkrátka každý víkend vyrazíš na párty s kámošema.
Ondra: Díky muzice poznáváš spoustu lidí z dalších kapel a objevuješ nový kámoše.

Když takhle doprovázíte holky domů, jak to sami nazýváte, nemáte občas podezření zeptat se na občanku?

Petr: Jo, někdy je to diskutabilní. Holka má dvojky-trojky, podpatky, je zmalovaná, vypadá na devatenáct a ona má přitom sotva teplej techničák. Na tohle si pozor dáváme, z toho se pak nevykroutíš.

Reaguju na jeden z několika příspěvků pod vaším článkem, kdy vás nejmenovaná slečna lowinkowala, byli jste pro ni néééj kapelka na světě...

Martin: Ono se to pěkně čte na tom diskusním fóru, jak jeden den miluje tohohle, druhej den jiného... Jenže s tímhle problém není, protože rodiče tyhle holky na koncert nepustí.
Ondra: Ony by za náma stejně nepřišly.
Petr: Obecně je pravda, že holky se kolem muziky točej. Já už mám za ta léta podezření, že holky mají v hlavě nejakej přepínač - když přijdeš do klubu, tak je naprosto nezajímáš, ale jakmile slezeš z pódia, tak na tebe hned hází úsměvy a jde to samo. Tohle je na tom to pěkný. (smích)

Ve vašich textech se často objevuje téma sexu, tentokrát jste neopomněli ani téma masturbace. Patří i tahle činnost k vaším oblíbeným?

Petr: Jo, ten text je můj námět. Víš jak, každej z nás si občas vyleští. (smích)

V klipu k singlu "Emily" byl k vidění Robert Rosenberg, váš velký fanoušek. Nechtěli byste vyměnit svoji práci za jeho?

Martin: On neumí hrát na kytaru.

V tomtéž klipu hrála hlavní hrdinku modelka Dominika Mesárošová. Chtěli byste takovouhle Emily domu?

Ondra: Já jo.
Petr: Tak samozřejmě jsme si jí do klipu vybrali, aby to fungovalo. A přes všechny ty kecy, co o ní hlásí Hanychová, je Dominika fajnová holka.