Před pražským vystoupením Lily Allen měli jako předkapela vystoupit Cartonnage, leč nestalo se. Údajně sama hlavní protagonistka chtěla jako support DJe Make Music. To bylo asi také to nejhorší, čeho jsme se od ní ten večer dočkali. DJ patlal disco s The Beatles a trance s Blur, z čehož vzniklo jedno velké nesourodé nic. Nezavděčil se nikomu, a když ve 22:15 ještě stále prudil na pódiu, byl vzkaz s nápisem "DJ JE KOKOT" ještě přijatelným.

Lily Allen nastoupila za písně "Everyone's At It", jež otevírá i aktuální album "It's Not Me, It's You", přesně v půl jedenácté. Tím se odkrylo i tajemství, kdo bude tvořit její kapelu. Baskytara, kytara, klávesy a bicí se ukázaly jako plně dostačujícími instrumenty. Hned na startu nám dala zakusit, čeho se můžeme dočkat. Senzačně sehraná skupina se totiž nebála téměř ničeho a za večer plynule přecházela z rockových poloh třeba do d'n'b a nedělalo jí to problémy. Ještě aby jo, když za sebou měla již sedmdesát dva koncertů v roce 2009! Byla tedy silnou oporou a pokud se Lily Allen zrovna trošku nudila, bez problému zachránila situaci svým feelingem.

U samotné Lily těžko odhadovat její náladu. Sebejistě se chopila mikrofonu a nedělala nic víc, než se od ní dalo čekat. Žádné velké tance, žádné hecování nebo zbytečné kecy. Svým typickým a sympatickým přednesem diktovala publiku, které bylo ale chladnější než venkovní počasí. A to se nacházelo u bodu mrazu. Vzpamatovat se mu povedlo až těsně před přídavky. To však zpěvačku s proříznutou pusou nijak nerozhodilo. Letošní vybroušené album už má jednoduše v malíku. "Back To The Start" následovaná "22" bylo hned z kraje příjemným překvapením. Od albových verzí se většina věcí lišila hlavně v důrazu na refrén a celkovém tahu v důležitých pasážích.

Směrem k publiku sice často nemluvila, když si však vzala slovo, působila Lily nenuceně. Svůj drink okomentovala se slovy, že přes týden nepije, ale když je pátek, tak si ráda dá. Se stejnou přirozeností vynadala i svým neposlušným vlasům. Těžko říct, zda se přímo bavila, ale minimálně nepůsobila otráveně. Publikum se příliš nechytalo na starší věci, ale pokud spustila "He Wasn't There", "Never Gonna Happen" nebo "The Best I've Ever Had", všichni už byli opět v obraze.

Trochu překvapivě působil moment, kdy se odběhla do zákulisí převléct a v klubu panovalo půlminutové ticho, které rozčísly až první tóny "True Or False". Lily si občas přihla z alkolického nápoje, zapálila cigaretu a nebo se prostě obyčejně pokoušela o jednoduché tanečky. Ono totiž celé vystoupení bylo civilní, což byl jeden z velkých kladů, pokud si uvědomíme, kolik lidí se přišlo do SaSaZu pouze ukázat a jaká zvláštní "posh" atmosféra se jím nesla.

Překvapivě nezůstalo pouze u autorského repertoáru. Lily si střihla předělávku "Oh My God" od Kaiser Chiefs, což sice vzbudilo mírné rozpaky, které ale vzápětí při megahitu "Smile" všechny rozehnal hostující rapper v teenagerském věku a hlavně samotná kapela, která se do toho opřela ve zběsilém tempu a připravila Holešovicím nečekaně agresivně taneční dárek. Toho opět využila hlavní protagonistka a ukázala, že je skvělou remixérkou, když všechny roztančila na "Dance Wiv Me" Dizeeho Rascala. Konec se pomalu dal tušit a výtečné "The Fear" ho jen potvrdilo.

Po krátkém vytleskávání se všichni vrátili. Lily Allen opět v novém úboru a hlavně s "Not Fair" na rtech, což odstartovalo první nefalšovaný výbuch radosti. Parket a s ním i balkóny se vrtěly v nakažlivém tempu refrénu, s čímž všichni na pódiu zjevně počítali. Refrén totiž zazněl vícekrát, song několikrát změnil rytmus a kapela zkrátka vychytala tento kousek k nečekaně dlouhé a vymazlené dokonalosti. Pořád však ještě nebyl konec s covery. Klávesová linka nikoho nenechala na pochybách, že máme tu čest se samotnou Britney v podání charismatičtější kolegyně. Jednoduchý refrén "Womanizer" si konečně i SaSaZu z plna hrdla odzpívalo a zbavilo se tak posledních pochyb, zda jsme opravdu na koncertně. Slečinky s Diorem totiž tentokrát všechny indie tenisky rozdrtily podpadkem. Měly převahu. Ale co už, Lily Allen předvedla přesně takový výkon, jaký se dal čekat; a o nic víc. Závěrečná "Fuck You" tak byla krásně mířenou tečkou do zátylku všem těm, co se nepřišli bavit.