Poslouchat Kings Of Convenience je jako nazírat někomu přes rameno do deníčku. Ne, přesněji: je to jako číst něčí deníček na požádání. Cítíte, že byste se měli stydět, ale on/ona to chce, tak čtete, posloucháte... a stydíte se. Ta slova, ty pocity, ty melodie, všechno je to tak intimní, že na šíji skoro cítíte dech těch, o kterých se píše. Nemůžete utýct, nemůžete jen tak vytrhnout stránku, vypnout přehrávání. A když to dočtete, doposloucháte, cítíte se tak nějak... sklíčeně a šťastně zároveň. Melancholie se tomu říká. A album "Declaration Of Dependence" těchhle Norů je jí opět plná.

"I see you building the castle with one hand / while tearing down another with the other." ("Me In You")

Erlend Øye a Eirik Glambek Bøe se do jeho příprav pustili někdy v roce 2007. Vyrazili do Mexika, kde vznikla třeba fotka z přebalu a kde ti dva přišli na to, že i když jsou každý jiný, vlastně jim to spolu klape a ladí a všechno, a že by teda mohli zas něco natočit. Øye se přestěhoval z Berlína zpátky do Bergenu a dva roky na to, pět let po předchozí nahrávce, vychází třetí řadová deska a příběh se pozastavuje.

"But I can’t hear the song you sing / While you try to soothe / Why are you whispering while the bombs are falling?" ("Renegade")

Těch třináct písní není jen vyzpíváváním se z jedné z mála dobrých závislostí, závislosti jednoho člověka na druhém, ale také návratem ke kořenům. Pryč jsou bicí, pryč jsou zdobnější aranže, pryč je Leslie Feist. "Declaration Of Dependence" se hudebně vrací do míst, kde začala "Quiet Is The New Loud", nesouc přitom vzkaz ze druhé "Riot On An Empty Street" v podobě stejnojmenné písně, a uzavírá tak kruh, jednu etapu, kapitolu... Dvě kytary, dva hlasy. Jen občas zazní něco jiného. To něco je třeba banjo nebo prsty bubnující do těla kytary. Tiché pasáže jsou tak niterné, že jsou skoro víc slyšet nehty drhnoucí o struny než samotné akordy. A když závěr úvodní "24-25" protne to tesknivé sólo, skoro až slzy do očí vstupují. A naopak při rozvernějších kusech zas prsty posluchačovy hledají, do čeho by si ťukly.

"Telephone conversations / Gas slowly leaking out / Of a heart-shaped balloon." ("Riot On An Empty Street")

Žádné překvapení se tedy nekoná. Možná je to zmíněné uzavření kruhu, možná je to krok zpět. Možná by se ty názory různily úplně stejně, jako kdyby Kings Of Convenience otočili o sto osmdesát stupňů a posunuli se mílovým krokem někam, kam si doba žádá. Ale možná si taky doba žádá v přeprodukované, přeelektrizované a přeboostrované době trochu toho oddychu s obyčejnou, melancholickou a místy i sentimentální písničkou. A v tomhle můžou být tihle dva takovou jistotou.

PS: Možná se shodneme i na tom, že ta fotka za moc nestojí a na booklet se nehodí, ale je to ta stránka z toho deníčku, takže to tak asi má být. Chápete...