S Robem Thomasem mám krásný, zhruba desetiletý vztah. Jednou mi bylo do rukou importováno Bravo z německých končin a tam byl plakát cool týpka, jehož hudební umění mi bylo v té době těžce šumák, hlavně že přibyl na zdi další kousek ke slintání a ocicmování. Ale přece jenom časy se mění. Už vím, že ten úžasný hlas v legendární písni "Smooth" Carlose Santany patří právě Thomasovi a taky už mám čtyři roky na polici jeho povedený debut "...Something To Be", protože když on zapěl "I wanna be lonely anymore", tak jsem podruhé spustila slinu a šla do kolen. Teď o čtyři roky později už sice bez pubertálního nadšení, ale z obdivu k jeho tvorbě můžu říct, že i když jsem se nové desky trochu bála, tak Rob s přehledem pořád válí.

Přiznám se s rděním v lících, že mi mráz po zádech naháněl hlavně název alba. Pojmenovat desku Ukolébavka ve mně vyvolal pocit hodit na sebe pyžamo a místo pohádek ovčí babičky hodit do přehrávače Roba Thomase a nechat se kolébat čtyřicet minut na vlně spánku. No, ale jsme lidi a i v hudbě si musím někdy uvědomit, že se předsudky zkrátka nenosí a kdo by usnul během prvních šesti písní musel mít asi v práci sakra těžkou šichtu, jinak bych si to vysvětlit nedokázala.

A taky si třeba po čtyřech letech přiznat, že debut "...Something To Be" měl dobrou reklamu v podobě chytlavého tanečního songu "Lonely No More", na který se všichni nalepili, ale zbytek desky byl úplně někde jinde a asi hodně lidí neskrývalo své zklamání. Nová placka si na vábničky nehraje. Je to čistokrevný poprock v nejlepším slova smyslu. Všechno je tak, jak má být. Dávkuje se s vkusem a přesvědčivým nadhledem. Albu nechybí vášeň ani dramatičnost.

Na rozdíl od už zmíněného debutu, ale i desek, které natočil se svou domovskou formací Matchbox Twenty, je Rob Thomas v textech více pohroužený do sebe. Samozřejmě nechybí klasická zaláskovaná a zklamaná klišé, ale je toho poskrovnu. Více se Thomas rozepsal o sobě, o lidech, jejich vlastnostech a lidských chybách. Chvilkově možná trochu temná deska, ale každá píseň dojde ke svému rozřešení a ve finále se naštěstí od tíživých slov dokáže odpoutat a osvobodit se.

Když si postavím obě desky vedle sebe, tak určitě sáhnu po čerstvějším materiálu. Rob Thomas už sice pro mě není kluk z plakátu, ale pan muzikant. Jsem opravdu zvědavá jestli i Matchbox Twenty na další desce vyzvedne z pohroužené polohy do svižnějšího rytmu.

Jo a highlight desky? Určitě "Give Me The Meltdown" a radost z faktu, že ani eponymní song z alba není vhodný na klimbání a počítání ovcí před spaním.