Hudební průmysl, a hlavně ten domácí, už nějakou dobu otevřeně deklaruje, že vlastně již není ani průmyslem, ale spíš koníčkem. Cédéčka se sice prodávají v mnohem menších množstvích než před lety a legální downloady z internetu se i díky absenci pořádného českého on-line obchodu dosud pořádně nerozběhly, ale i tak se v hudbě stále točí relativně dost peněz. A hudební business pořád živí slušnou dávku lidí. A přiznejme si to, všichni je čas od času okrádáme.

Zapomeňme na všechny právní kličky a věty o legální kopii CD pro zálohu a podobně, kterými se občas i u soudu ohánějí všichni možní vypalovači. Morálně je nezpochybnitelné, že pokud interpret skladby nedá k volnému užití, a já si je přesto nějakým způsobem bez zaplacením opatřím, jedná se o krádež. Na druhé straně někdo krade ve velkém, jiný krade jen trochu. A u hudby je vnímání v celé společnosti natolik posunuté, že drobné opatřování muziky zadarmo je v podstatě společenskou normou. Může tedy existovat něco jako přiměřená míra hudebního pirátství? Podle mě rozhodně ano.

Sám lidi dle přístupu k placení za hudbu dělím do několika kategorií:

1. Zloději. Všichni ti, kdo vypalují hudbu za úplatu. "Hele, dones pajcku a já ti ty Green Day vysmahnu." Horší varianta jsou organizované bandy, co nechávají vyrábět padělky mnohdy nerozeznatelné od originálů. Oni vydělají a k interpretům se nedostane ani koruna. Vydělávat na něčem, k čemu jsem nijak nepřispěl, je... nechutné.

2. Notoričtí stahovači/vypalovači. Taky znáte lidi, co musejí mít na harddisku nebo vypáleno ve skříních snad úplně vše, co vychází? Stovky, tisíce desek, z nich stihnou poslechnout jen zlomek. Ale každý večer chodí spát s uspokojením, jakou mají velkou sbírku.

3. Ignoranti. Jsou lidé, které ani nenapadne, že se za hudbu platí. Před časem jsem se bavil s párem vysokoškoláků, jejichž měsíční příjem je určitě v několika desítkách tisíc korun, a ti se mě ptali, jestli náhodou nemám nové Rammstein, že je nikde nemůžou sehnat. Na mou odpověď, že je určitě mají v každém hudebním obchodě, mi byly reakcí jen dva zmatené pohledy, které vyjadřovaly nepochopení, o čem to vlastně mluvím.

4. Hudební fanoušci. Je jich málo, ale jsou. Stahují sice a vypalují jako všichni, ale kromě toho neváhají utratit za hudbu svých oblíbených interpretů i velké peníze. Limitované edice, fanouškovské boxy, výlety na koncerty do zahraničí, merchandising... Patří mezi ně i velká část redaktorů musicserveru. Samozřejmě na našich harddiscích najdete mraky stažených empétrojek, ale doma taky stojany se stovkami cédéček. Když jsem se před časem pochlubil na Facebooku, že jsem si za 95 dolarů právě objednal podepsané CD Dragonette, mikinu a tričko, kolegové se začali předhánět v tom, kolik peněz za podobné specialitky v poslední době utratili oni. Je právě tohle ona přiměřená míra hudebního pirátství?

5. Svatí. V životě nestáhli jedinou mp3 a nevypálili jediné cédéčko. Možná existují, ale osobně neznám ani jednoho. A nemyslím tím přirozeně ty lidi, kteří hudbu k životu nepotřebují...

A co vy? Říkáte o sobě, že jste hudební fanoušci, ale za hudbu nevydáte ani korunu? Nebo naopak cédéčka a podobně tvoří významnou část vašich životních nákladů? Odpovězte v naší anketě.