Michal Horáček působil vždy jako člověk s jasnou vizí. Jeho úspěch, ať už textařský, novinářský, podnikatelský nebo osobní, vycházel z toho, že vždy věděl kudy a kam jít. Nebál se realizovat své sny, nápady a pro leckoho na první pohled neuskutečnitelné projekty. Lyrikál "Kudykam" patří mezi jeho další velké životní mety. Pokud si ale pořídíte cédéčko bez znalostí širších souvislostí nebo bez zhlédnutí představení v divadle, můžete být, stejně jako já, zklamáni.

"Kudykam", jako další společné album dvojice Hapka & Horáček, je jejich nejméně vyváženým kouskem. Vedle sebe tu stojí léty prověřené písně a úplné novinky, famózní skladby i nedůležitá a zbytečná vycpávka, zajímavé i obyčejné pěvecké výkony. Navíc je vše aranžováno až příliš divadelně a to, co zřejmě funguje během představení dobře, možná výborně, neobstojí samo o sobě jako další řadové album.

Ty pochybnosti a nejistota, s kterou jsem na album čekal, přišly už s prvním singlem "Přišlo mi to vhod", obyčejnou, nudnou a prázdnou skladbou, které chybí snad vše, co mám na písních H & H jinak rád. Dynamika, emoce, sklony k dekadenci či pohyb na samé hraně patosu v ní nenajdete, zůstává jen zcela banální milostná píseň, která není špatně zazpívaná, ale oposlouchá se již při prvním spuštění v přehrávači. A ani s přehráním alba se pochybnosti nijak nerozplynuly.

Zařazené staré skladby nově přezpívané a nově zaranžované působí jako košile po starším bráchovi. Ne že by za tu dobu vyšla z módy, ale moc dobře si pamatujete, kdo ji původně nosil, a hlavně - že mu slušela víc. Zvlášť, když nový majitel působí trochu jako pozér a nemá v sobě světáctví a zkušenosti původního vlastníka (i když, na druhou stranu to jsou pořád sakra silné kousky - zejména "V penziónu Svět" a ještě lepší "Smích z vedlejšího pokoje"). Jako zbytečné se bez vizuálního vjemu jeví i a capella záležitosti "Člověk je rodem tanečník" a "Ptákoviny"

Na druhou stranu, najdou se tu i skutečné klenoty. Syrová "Štvanice" dostala to, co jí chybělo v podání Richarda Müllera. Obrovskou dynamiku, razanci, mnoho nových, dříve nenalezených rozměrů, které rádi zas a znovu objevujete. Protipólem je jemná, krystalicky čistá a křehká "Havrani na sněhu" perfektně a s hlubokým prožitkem odzpívaná Ondřejem Rumlem.

"Kudykam" jako by nabízel od všeho trochu. Jako by se chtěl zavděčit každému. Na jednu stranu být úspěšný v rádiu a na druhou být velkým uměním. Snaží se spolehnout na jistotu známých věcí, ale zkouší i zcela nové a neznámé cesty. Ve výsledku to ale bohužel zní velmi nevyváženě a ne příliš přesvědčivě. Ale třeba je to v Opeře úplně jiné.