Není moc zvykem, aby účastníci pěveckých soutěží, kteří na první místo v očích diváků neměli ani ve snu, vydávali úspěšné desky, vyjížděli na turné a měli pořádné zástupy oddaných fanoušků. Ale přece stará otřepaná pravda říká, že výjimka potvrzuje pravidlo. Tou výjimkou je sympatický rodák ze Severní Karolíny Chris Daughtry, který před třemi lety obsadil v American Idol až čtvrté místo, přesto se nyní řadí k tomu nejúspěšnějšímu i nejlepšímu, co tato mnohými lidmi nenáviděná soutěž za oceánem vyprodukovala.

Před časem jsem se unáhlila a označila Chrise Daughtryho za druhého nejúspěšnějšího účastníka American Idol, pravdou je, že je o stupínek horší a před ním, co se týče prodejů a výdělků, mají navrch dámy Kelly Clarkson a Carrie Underwood. Tento drobný fakt mu ale na ničem neubírá. Ještě bych neměla opomenout jeden důležitou věc, a to že za pojmenováním Daughtry nestojí jen on samotný. Společně s ním se pod tímto názvem prezentují další čtyři chlapíci, se kterými natočil a vydal už druhou desku.

Po vydání eponymního debutu jsem vyřkla nahlas, že Daughtry zní jako Nickelback. A bum bác, je tady druhé album, na jehož dvou písních se podílel právě jejich frontman Chad Kroeger. Jaká náhoda. Pravdou je, že američtí posluchači Kanaďany Nickelback žerou a jejich desky a singly jdou na dračku. Kritici ale moc úsměvy na aktuální album nevrhají, protože Nickelback zní pořád stejně a bohužel obě Kroegerem napsané písně zní právě jako klasičtí lehce rozbředlí a sentimentální Nickelback. Obě písně se přitom staly singly. Singly, které se dostaly do top 200 Billboard Chart, ale upřímně Daughtry mají s ostatními písněmi z alba "Leave This Town" i na víc než na chvost dvacítky.

Pevně věřím, že vydat zrovna "No Surprise" a "Live After You" byl především tah vydavatelství, protože mi jinak hlava nabere, proč už nebrázdí hitparádami vypalovačka "You Don’t Belong" nebo něžná "September". Navíc Daughtry hraje do karet, že jejich songy nejsou po textové stránce užvatlané říkanky, ale nabízejí slova o něčem a asi i někom.

Kredit desky sráží ke konci fakt, že jsou songy pojaty hodně podobně. Možná se pro někoho stanou i jednou kašovitou melodií. Bohužel. Při poslechu mi na mysl přišla deska "My December" Kelly Clarkson. Ne že by "Leave This Town" byla takový protest, to ani ve snu, ale tehdy si fanoušci i běžní posluchači stěžovali, že Kelly Clarkson na desce skoro pořád ječí. To samé mi přišlo i na dvojce od Daughtry, hodně se tlačí na pilu aneb další stará pravda hozená do placu: Méně je někdy více. Ale i přesto patří album k těm lepším, co kdy vítězové podobných soutěží poslali na pulty, také bych si přála, aby někdo z naší malé země něco podobného vydal.

PS: Kdo se odhodlal ke koupi originální placky, vřele mu doporučuji přečíst děkovačku Joey Barnese.