Krátká básnička dala název celému novému albu, což je trochu absurdně přitažené, ale proč ne? Na "No More Stories Are Told Today I'm Sorry They Washed Away No More Stories The World Is Grey I'm Tired Let's Wash Away" jsou opět takoví, jaké je máme rádi. Po čtyřech letech od "And The Glass Handed Kites" se připomínají ve stejnou dobu jako Muse, kteréžto jsem si s nimi v začátcích pletl. Tehdy nejen kvůli názvu (a co na to teprve takoví Mu? - pozn. kor.). Dnes jsou obě kapely vyprofilované. Muse rabují Wembley a Mew mají dál svou věrnou klubovou základnu. Ovšem kruh se uzavřel v momentě, kdy novou desku Mew produkoval Rick Costey, známý právě spoluprací s britskou trojkou vedenou Matthewem Bellamym.

Trochu uzavření Dánové jsou tentokrát snad ještě pomalejší, než bývalo zvykem, jenže napříč tomu znějí nadějněji. Melodie nejsou pohřebně ubíjející, nýbrž sladce ospalé jako východ slunce. Zkrátka žádná party, ale spíš pomalé probouzení. Den je blízko, ale vy ještě můžete dvakrát zamáčknout budík, protože víte, že máte k dobru dvacet minut. "No More Stories..." není na přímém slunci, zatím jen pozoruje rozkvétající krajinu.

Mám trochu problém se dvěma fakty: necelá hodinka je na podobně laděné album příliš a navíc nejsem s to si ani po několikátém poslechu vybavit žádnou píseň. Nicméně to je možná správně. Právě kvůli tomu svému neokoukání a neprostupné pralesní produkci jsou Mew přitažliví. Vtahují posluchače do své kouřem nasáklé atmosféry poklidu, a když ji pak v "Hawaii" pomocí kytarové clony rozbijí na milion střípků, chce se zatleskat.

Zmíněné věrné fanoušky jistě znovu potěšili, stejně jako ty, co se občas rádi vykoupou ve vaně melancholie. Ovšem nikoliv melancholie patetické a prvoplánové, "No More Stories..." si drží svou tvář. Tvář světa na oko ledově chladného, co pod hlínou skrývá teplo domova. Sice v závěru zpívají, že "Sometimes life isn't easy...", ale nevěřte. Slzy netřeba, vyhlídky jsou příznivé. S Mew určitě.