Fanoušci předchozí tvorby Davida Graye se nemusí bát zpěvákova razantního odklonu od jeho typických atributů. Nové album "Draw The Line" (ačkoliv se to nezdá, je už osmé v diskografii interpreta, jenž ale definitivně prorazil až deskou "White Ladder") sice vznikalo v jiném realizačním týmu a pod křídly jiné firmy než poslední alba, ale jinak je téměř vše na svém místě. Tak, jak jsme u něj byli u zvyklí.

Píšu téměř vše, protože něco málo chybí. Chybí více písniček, které by byly nejen dobré, ale výborné. Těch opravdu skvělých je méně, než třeba na výtečném předchůdci "Life In Slow Motion". První dvě skladby, "Fugitive" a titulní "Draw The Line" posluchače velmi příznivě navnadí. Dostanete se do nálady, kvůli které se vyplatí Graye poslouchat. Má příjemný hlas, naléhavý, ale nepodbízivý a neafektovaný jako někteří pěvečtí kolegové ve srovnatelné váhové kategorii.

Problém je v tom, že jako jeho fanoušek jsem se několikrát při poslechu desky spíše vnitřně ujišťoval, jak je to dobré, než aby to bylo pocitově jasné bez nějakého přemýšlení. Nastaly momenty, které byly hluché, a tehdy jsem se uklidňoval doufaje v postupný růst oněch písní při dalších posleších. Ale ono to nepřišlo - zůstaly jen dobré skladby, typická mírně zasněná melancholická nálada a radost z každého nadprůměrného momentu.

Těmi výrazně nadprůměrnými chvílemi jsou třeba závěrečný duet s Annie Lennox "Full Steam" (dramatické finále na konci alba se opravdu povedlo), "Jackdaw", kde se krásně proplétá klavír se smyčci, nebo v kontextu zbytku alba docela dynamická "Stella The Artist", jež může připomenout starší tvorbu Eltona Johna.

A verdikt? "Draw The Line" není špatná deska a Grayova stálého posluchače zajisté potěší. Ale rozhodně není lepší než předchozí album.