Nešlo to snad vystihnout lépe: fanoušci skákali neustále, písnička - pauza - písnička, a to jak před pódiem, tak přímo z něj. A překvapivě se pařilo stejně na staré známé pecky jako na ty z Klenotu čerstvě vylíhnuté. Můžete si o fiXe a úrovni její muziky myslet cokoliv, ale tohle s lidmi dokáže málokdo.

Dalo se předpokládat, že úvodní koncert celého turné bude vyprodaný. A byl. Fanoušci, kteří nezakoupili lupen s předstihem, si však mohli na místě pořídit vstupenku na následující den. Samotný fakt opakovaného křtu je sice mírně řečeno nelogický, přesto pochopitelný - logiku nahradil komfort. Větší koncertní prostor, který by na jeden zátah uspokojil alespoň dva tisíce párů uší a byl zároveň pohodlný a na úrovni (čímž vypadává třeba Incheba Arena), totiž Praze zoufale chybí.

Na úvod se fanoušci obohatili poslechem pozoruhodné formace Umakart. Hloubavá a melancholická povaha sice nezapadala do nálady večera zcela ideálně, přesto byla jejich necelá půlhodinka pastvou pro uši. Poslední skladbu si na pódium přišel zazpívat i frontman fiXy a umakartové jádro tvořené triem Švejdík-Neuwerth-Muchow doplňované bicími a klávesami pak do šatny vyprovodil zasloužený hromový potlesk podtržený skandováním: "Umakart, Umakart".

Mnohem větší potlesk přivítal o několik minut později čtyřčlenou partu ze San Piega. Ta to vzala pěkně popořadě a prvních deset skladeb tak okopírovalo jejich poslední klenot. Je s podivem, jak dobře se fanoušci dokázali během několika dní (deska vyšla 9. září) naučit texty. Zdá se, že tah dobrovolně placeného stahování z webu funguje. Tedy minimálně v této rovině. Nadšené reakce publika se dočkala v podstatě každá skladba. Z první desítky převyšovala ostatní snad jen "Holka s lebkou", které se povedlo přítomný dav poprvé pořádně rozpogovat. Z pódia tekly proudy energie a ta se mezi lidmi v publiku ještě násobila. Vřelo to před pódiem, po jeho stranách, prostě všude. Snad jen na balkóně pro VIP byl relativní klid. Velká škoda, že naživo nevynikly všechny ty zvukové kudrlinky, které se objevují na nahrávce, jinak ale nebylo Vypsané fiXe co vytknout. O něco menší pochvalu než čtveřice pardubických zaslouží zvukař. Zpočátku koncertu byl zvuk naprosto ideální, jenže paradoxně k jeho konci přestal být čitelný a chvílemi vše splývalo v nepříliš příjemný brajgl.

Když byla přednesena dechberoucí nabídka, "Sci-fi povídka", která má šanci, že může se stát, odložil Mejla kytaru, aby s první a zdaleka ne poslední cigaretou dopřál odpočinku sobě a prostoru nově příchozím. Na scéně se objevili staří známí Dušan Neuwerth, Honza Muchow, následováni producentem Guyem Fixsenem. Zatímco zjevně ostýchavý Brit promlouval k publiku a Moucha jeho krátký monolog vtipně "překládal", mezi lidmi již putovala ošatka, do které fanoušci hbitě vkládali všechno, co dle slov Márdiho považovali s výjimkou peněz za klenot. Když se ošatka plná nejrůznějších předmětů vrátila zpátky, pokropil její obsah zbrusu nový disk, tři muži zmizeli v útrobách klubu, čtyři muži zůstali a jelo se dál.

Druhá polovina setu proběhla ve znamení starých fláků, kompletace "Klenotu" posledníma dvěma písněmi "Závod" a "Duchové", dalšími dávkami energie a zejména neúnavnými skokany. Zhruba kolem skladby "Stereoid", která osm let zpátky nakopla kariéru Vypsané fiXy vstříc masám, dosáhla nekompromisně se šířící nákaza stagedivingu vrcholu. Na půlkruhovitém lucernském jevišti se v tu chvíli střídal jeden skokan za druhým, což bylo v několika případech vysloveně obtěžující. Tak třeba, když slečna balancující na hraně pódia strčila Mejlovi do mikrofonu nebo když tři rebeliechtiví teenageři v jedné řadě dělali sakra tlusté sklo.

FiXa si celý večer náramně užívala, Márdi nešetřil svými klasickými hláškami a úsměvy, lidé pařili jak o život a všichni pak po trase "Lunapark" - "Kostel-Biohazard-McDonald" a "Trampolína" doputovali až na "Drogový večírek" do "San Piega". Pítrs rozmlátil bicí a spokojená čtyřka se po devadesáti minutách rozloučila. Jakási podnapilá slečna ještě tváří v tvář opuštěnému mikrofonu zahalekala úvod písně "Dezolát" a to už byla opravdu (děsivá) tečka.

Jedenáct stovek fanoušků mohlo odcházet spokojeno. Dostali solidní koncertní standard, spoustu živelné energie a možnost vyřádit se. Tedy přesně to, proč přišli. Nic víc, nic míň.