Svou největší slávu už mají Basement Jaxx asi definitivně za sebou, jenže to nic neznamená. Nejdůležitější je, že ještě nenatočili žádné podprůměrné album, ba ani průměrné (o tom už se ale jistě dají vést hádky). Na poslední řadovce "Crazy Itch Radio" si naplno užili balkánskou dechovku dolitou tanečními rytmy a aktuálně se vrací ke svému tradičnímu soundu z "Kish Kash".

Pokud nejste chroničtí diviči, asi vás na "Scars" nic nepřekvapí. Je to klasika podle Basement Jaxx, něco jako pivíčko "U hrocha", to prostě bude vždycky dobrý. Zároveň je to ale dostatečně různorodá míchanice, takže k nudě nedojde. Silně taneční záležitosti se střídají s téměř lounge prvky a originální hlasy s, ehm, jinými originálními hlasy. Opět je navíc k slyšení pořádná porce neobvyklých nástrojů či zvuků.

Nejvíce zasáhne druhý singl, kterým je chytlavá "Feelings Gone", o jejíž pěvecký náboj se postaral funkově-taneční bombardér poslední doby Sam Sparro. "Feelings Gone" je hitovka psána podle šablony obkreslené z tanečních parketů po sobotní párty a podobně je na tom i pozitivní "Raindrops", kterou mají jako jedinou z celého alba v plné parádě pouze Simon Ratcliffe a Felix Buxton. Loňský objev Santogold je sice dnes již Santigold, ale na jejím projevu se naštěstí nezměnilo zhola nic a i svižná dvě a půl minuty dlouhá (krátká?) "Saga" patří k tomu nejlepšímu. Lightspeed Champion zase naťuknul onu odvrácenou stranu Basement Jaxx, tu křehkou s decentním podkresem a akustickou kytarou. Po úvodním rychlotempu alba funguje blahodárně. "Scars" naneštěstí trpí stejným syndromem jako poslední počin - opět je první polovina skvělá, přičemž ta druhá kulhá a občas se i plazí.

Možná zbytečná, ale na druhou stranu pro ně typická je "Twerk", kdy se v refrénu opakuje text synthpopového Michaela Sembella a jeho ukrutného singlu "Maniac". Vyřvávaný vokál Shundy K z rapové skupiny Yo! Majesty umocňuje zběsilou jízdu mezi zvukovými nárazy, stopkami a změnami frekvence, ale takhle už jsme je slyšeli několikrát. Yoko Ono a "Day Of The Sunflowers (We March On)" je až moc nenápadná a monotónní, po čase začne nudit a je úplně jedno, jestli ji zpívá Yoko. Tomuhle by nepomohl ani Lennon. Poslední tři skladby jsou pak vyloženě navíc a zbytečně sráží vysoko nastavenou laťku.

Přesto si drží svůj standard a ani zdaleka se neocitají v bažinách pro zapomenuté čtyřicátníky, jako například Chemical Brothers. "Scars" je totiž pořád hlavně zábava na úrovni.