Pětičlennou partičku z Prahy jste už možná zbystřili někde na koncertě nebo třeba v létě na festivalu Brutal Assault. Vždyť svojí debutovou deskou pořádně rozvířili český metalový rybníček a po právu jsou považování za jednu z nejnadějnějších českých kapel posledních let. Možná si FDK pamatujete ještě z dob, kdy používali nezkrácenou verzi svého názvu, tedy Fuck Da Karot. S největší pravděpodobností o nich však slyšíte poprvé a v takovém případě byste měli vědět, že vznikli v roce 2001, před třemi lety nahráli čtyřpísňové demo, koncem minulého roku debut "Borderline" a jsou jednoduše skvělí!

Co se od zmíněného demosnímku událo nového? Poměrně dost. FDK teď používají o kytaru více, tedy tři, což způsobuje ještě větší randál během živé produkce a důmyslnější prokreslení melodií při té domácí. Mnohem větší změny nastaly ve vokální rovině. Ve většině skladeb uslyšíte hluboký a hrubý chrapot, tzv. growling. To by samo o sobě nemuselo být na škodu, jelikož si tenhle styl zpěvu s podobnými hudebními žánry obvykle rozumí. Problém je však v tom, že growling, vycházející z hrdla zpěváka Babba, je příliš "suchý", jakoby bez šťávy a hloubky. Zpěv, na který byli fanoušci zvyklí, tedy mnohem barevnější Choldův vokál, uslyšíte v menší míře také. Méně podstatný je fakt, že texty jsou tentokrát anglické bez výjimky.

Nepřesvědčivým vokálem veškeré negativa končí. Po hudební stránce je "Borderline" bez nadsázky skvost. Každá píseň je zvukově i instrumentálně propracovaná do posledního detailu, každý tón má svoje místo a funkci, vše do sebe až děsivě dokonale zapadá. Ale to není to nejdůležitější. Zásadní jsou emoce a s těmi umí FDK pracovat jako málokdo. Nadprůměrná stopáž většiny skladeb totiž nechává dost prostoru pro dokonalé navození, vykreslení a vygradování atmosféry. Kvintet nikam nespěchá, jednotlivé pocity vám nenutí, ty se s přibývajícími minutami objevují samy. Ale pozor - nic pozitivního nečekejte. FDK se vznáší v šedivočerných mracích, z nichž dýchá tísnivý pocit úzkosti a bolesti. Nic z toho není prvoplánové ani umělé, kam tahle skupina šlápne, tam zůstane v zemi hluboká jizva.

Způsob, jakým FDK pracují s vaší obrazutvorností, je fascinující. Ideálním příkladem budiž titulní stejnojmenná "Borderline". Po dráždivě neklidném intru výpravné skladby následuje změť brutálně hutných kytarových ploch, tesklivého vybrnkávání ve vzdáleném echu a smířlivého rozuzlení. Píseň je u konce a vám vůbec nepřijde, že trvala bezmála osm minut. Nahrávka se až na výjimky (ostřejší nástup "Grim Creper") nese ve velmi pozvolném tempu, přesto je dostatečně naléhavá a sugestivní. Unikátní je třeba tajemná, čistě instrumentální "DE 175", která přes svůj zvukový minimalismus vyvolává pocit strachu.

Zavřete oči a při poslechu "Borderline" neřešte hlasitost. Pak už záleží pouze na vašem duševním rozpoložení, jaké pocity vyvolá tahle deska právě ve vašem mozku. Zaručeně budou šedivé a osvobozující.