Možná si ještě někdo z vás vzpomene na partu s geniálním názvem BoNO MUST DIE. Londýnský výkvět, který do drum & bassových spodků tlačil elektroniku i kytary temné jako hrobníkovo srdce. A vokál Tobi O' Khandiho (už jen to jméno), který absorboval části Kele Okerekeho a Ruperta Brownena z Chikinki. Undergroundový opar se převaloval všude kolem. Dalo se čekat, že s názvem budou mít problémy a když právníci kolem Bona Voxe urgovali kapelu, ať si změní jméno, vyhověli jim - 16. října 2007 vyšlo prohlášení, že se z BoNO MUST DIE stávají oRPHANS (FKABMD) (= formerly known as BoNO MUST DIE). V tom samém prohlášení také stálo, že si skupina velmi cení vzkazů jako "když si změníte jméno, tak vás do prdele oddělám". Prý to vyjadřovalo fanouškovskou starost.

Nicméně jsme se od oRPHANS tenkrát dočkali tuším jen jednoho singlu - "Trafalgar". Byl skvělý, ale bylo toho málo. V březnu 2008 vyšlo další prohlášení o tom, že oRPHANS / BoNO MUST DIE definitivně končí. Nyní je možnost si na jejich MySpace.com poslechnout některá dema.

Dva členové, vokalista Tobi O'Khandi a bubeník Andi Strange, vzápětí založili novou formaci, tentokrát pojmenovanou po písničce Nicka Cavea, a to O.Children. "Zkoušeli jsme mnoho jmen jako Sex Pests nebo Sexy Kids, ale nakonec padl výběr na toto. Dle mého názoru to je Caveův nejlepší song... Jenže nikdo se mnou nesouhlasí. Ale všichni se mýlí, i když o tom ještě nevědí. Možná proto jsme si vybrali to jméno, protože děti se vždycky mýlí," míní Tobias. Svým vizuálnem je takovým mohutnějším a depresivnějším Kele Okerekem, s hubou ještě větší než má James Smith z Hadouken!, a to je co říct. Je takovým temným rytířem ze záhrobí, který káže okolí svým dunivým barytonem. K tomu ještě připočtěte výšku kolem dvou metrů. Potkat ho někde v noci, v zapadlé uličce, ani bych se nesnažil utéct, jen tak bych potichu odříkával otčenáš.

"Naše songy jsou plné lásky a chtíče a doufáme, že se to lidí dotkne," říkají a přitom vás velmi okatě tahají pod zem. Znějí jako záhrobní narozeninová párty kapela, která by se neztratila ani ve filmu "Beetlejuice" od Tima Burtona. Přiznávají, že mají ve své hudbě zarostlé silné post-punkové kořeny - komparace s Joy Division je tudíž asi nevyhnutelná (ostatně, velmi častý trend v posledních letech) -, ale v jejich výrazu se dá rozpoznat mnohem víc popovějších poloh. Chtějí se bavit a budou prý rádi, když to tak lidé budou brát. Všechno, co je spojené s Joy Division nemusí totiž automaticky znamenat depresi.