Album "Skylark" (v překladu skřivan) vznikalo dlouho. První zmínky o něm se objevily už nedlouho po vydání "Renee Olstead", jenže mladá Američanka společně s producenty Davidem Fosterem a Humbertem Gaticou jej odkládala čtyři roky. Na desce se toto muselo projevit a důvody jsou vzájemně provázané. Je na ní slyšet dozvuk debutu a zároveň snaha posunout se někam dál. Navíc se nahrávalo někde na pomezí nedávné náctileté a rychle dospívající mladé dámy a ono dospívání je tam patrné.

Kdo by ale čekal, že to bude mít negativní vliv, šeredně by se mýlil. Renee Olstead tahle role nesmírně sedí. Ona se v ní doslova vyžívá, jako by říkala: "Poslouchejte a představujte si, jaká Renee vám teď zpívá. Ta holka s jiskrou v očích, kterou jste chtěli vzít na rande v šestnácti, ale styděli jste se? Nebo sexy dračice v červených upnutých šatech, od které byste se nechali svést v potemnělém baru." A vězte, že se kolikrát nebudete moct rozhodnout. Tahle zpěvačka totiž ráda obě podoby jen tak mimoděk převléká.

Renee zkrátka hudebně dospívá , což s sebou přineslo i první autorské pokusy. Sice je musela Davidovi Fosterovi podsunout přes členy kapely, ale nakonec se na "Skylark" opravdu jeden, respektive tři propracovaly. První dvě písničky, kde je jako autor uveden tandem Foster / Olstead, mají zcela čitelný Fosterův hudební rukopis a jsou hodně podobné tomu, co uslyšíte jako původní věci na albech Michaela Bublého. Pravda je ale ta, že třeba "Hold Me Now" se víc než povedlo. Jakoby se melodie této stupňované balady narodila pro hlas Renee Olstead a její hrátky s jeho barvou a intenzitou. Tou třetí je "Midnight In Austin Texas" a je zřejmé, že ji má na triku samotná zpěvačka, je totiž úplně jiná. Renee se tady i díky kytaře Roberta Randolpha pustila na doposud neprobádané pole jazzrocku s troškou blues a vede si tam velmi dobře. Nedivil bych se, kdyby se na příštím albu vydala do těchto oblastí ještě hlouběji.

Zpěvačka tu plně využívá všeho, co se skrývá pod názvem tradiční pop. V jednu chvíli si to rozdává s trubkou Chrise Bottiho ve "When I Fall In Love" a vzápětí se nechává obšťastnit nefalšovaným big bandem v "Thanks For The Boogie Ride", aby se hned nato mazlila jen s klavírním doprovodem. Vedle toho všeho se nebojí ani výrazně měnit tvář některých standardů. Příkladem za všechny budiž "Hit The Road Jack", který sice začíná klasickou basovou linkou, ta ale posléze nepřejde do orchestrální podoby, ale přidá se pouze její hlas, bicí, do toho sem tam foukne dechová sekce a nakonec zazní i notoricky známé "ššš" z beatlesácké "Come Together" - hodně nezvyklá a pozoruhodná verze. Album je oproti debutu velmi rozmanité a bohužel to s sebou přineslo i jistou nekompaktnost.

Renee Olstead se nezměnila v jedné věci - stále je to mimořádně výborná a talentovaná zpěvačka, která je nyní o něco zkušenější o živé vystupování například s o něco slavnějšími kolegy na festivalu v Montreux. Dá se ale předpokládat, že jak časem poroste, bude stále více promlouvat do dalšího směřování vokálního jazzu. "Skylark" budiž takovou její metamorfózou mezi oním proklamovaným skřivanem a jazzovým dravcem. Je to výborné album, které má snad jen dvě drobounké chybky. O jeho nestejnorodosti jsem již psal, druhou je místy ještě přílišná příbuznost s debutem, takže výsledek už není tak ohromující, jako byl před pěti lety.