S poměrně velkým zpožděním se k nám do redakce dostalo album kapely Sníh na schodišti, jež v loňském roce vyhrála soutěž Naděje Beatu. Ale jelikož jsme server nafukovací, tak vám recenzi přinášíme i s časovou prodlevou. Zajímavé nové alternativní hudby totiž není nikdy dost.

Ač sahá historie "Sněhuláků" až do roku 2002, na debutové album "Vrány vleže" čekali čtyři roky a regulérně vyspělý počin je až současná deska "To se nám hodí". Těžko hledat škatulky, ale alternativní rock je myslím docela výstižné označení. Základní sestavu tvoří klasicky kytara-basa-bicí-zpěv, často ale album protne zvuk foukací harmoniky. První kapela, co mě při poslechu napadla, byla Obří broskev. Možná kvůli depresivně melancholické atmosféře, která prostupuje celými padesáti minutami.

Nejzajímavější je Sníh na schodišti v textové části, která sice často připomíná expresionismus, ale na druhou stranu nabízí mnoho výkladů. Slyšel jsem i přirovnání k Márdiho fixím textům. Ten je však někde jinde, má jiný styl a libuje si v odlišně stavěných, zdánlivě nesrozumitelných větách. Nechce se mi uvádět žádný výtažek z "To se nám hodí", protože bych musel uvést celý text, aby to mělo smysl, takže vás odkážu na jejich oficiální web.

Opravdu výtečně zní hned první "Roste ledacos" s chytlavým refrénem a neumělohmotnou energií. Trošku Mňágovina, ale co. Naopak prozývám "Ti akademici", což je přesně typ písničky, kterou jednou za čas vyplodí snad každá kapela. Unavený rytmus, monotónně brnkající kytara a zpěv, při kterém nevíte, jestli dotyčný náhodou neusíná. V jejich případě hlasuji jednoznačně pro rychlejší písně, rázné refrény a ničím nebržděnou energii. Zadumané polohy jsou zřejmě pro větší alternativce, nicméně Sníh na schodišti je hezčí, když se muzikou baví, a ne když ze sebe vypouští svého E. A. Poea.