Chcete-li v Londýně vyrazit na koncert opravdu velké hvězdy, musíte být opravdu rychlí - většina velkých akcí je tu vyprodaná dlouho dopředu. Tak třeba lístky na Deftones zmizely během čtrnácti dnů. Pokud zrovna nemáte hluboko do kapsy, pak žádná tragédie, vždyť na každé takovéto akci se najde dostatek schopných "obchodníků" - víte, jak to funguje... V řádném předprodeji stál lupen dvacet liber, ale v den D (D jako Deftones) končilo v kapsách překupníků poflakujících se před klubem mnohonásobně víc. Ten můj za šedesát nebyl zdaleka ten nejdražší. A to jsem se u vchodu dozvěděl, že je neplatný. Šmelinář po nekonečném handrkování ukázal lidskou tvář, vytáhnul z umaštěných kalhot další lístek a druhý pokus u vchodu už byl úspěšný.

Rival Schools jsem toho večera slyšel poprvé a bylo-li to zároveň naposledy, trápit mě to nebude. Vedle kapel, předskakujících na koncertech velkých kolegů, které se i v pozici "nutné zlo" zapíšou svojí produkcí do povědomí, stojí takové jako Rival Schools, které se nezapíší vůbec. Vlažný potlesk se na konci jejich setu ozval spíše ze slušnosti. Dva a půl tisíce fanoušků už bylo natěšených na Deftones.

Lehce před devátou se všichni dočkali. Chino Moreno, navlečený do mikiny s kapucí, vyskočil na vyvýšené mikropódium, párkrát se legračně zakroutil a konečně rozezněl svoje hlasivky, nekonečnou studnici harmonií, disharmonií, skřeků, pazvuků, ale především nehraných emocí. Jenže už během tří minut úvodní skladby "Feiticeira" z nejprodávanější a pravděpodobně nejlepší studiovky "White Pony" bylo jasné, že to nebude ono. Tedy ne pro všechny. Koncert se zkrátka musí prožít, což v sedě na balkóně (jakékoliv neopodstatněné vzpřímení, nedej bože tanec, nepřicházelo kvůli všudypřítomné ochrance v úvahu) dost dobře nešlo. Tím spíše na jeho kraji. Místa na sezení mají nepochybně svá opodstatnění, avšak na koncertech, jako byl tento, působí vínové semišové sedátko jako železná koule u trestancovy paty. A aby toho nebylo málo, po celou show vás řežou do uší výšky, zatímco ten hutný zvuk, který znáte ze studiových desek a na který se tolik těšíte, si můžete akorát tak představovat.

Ačkoliv jste se odříznuti od bouřícího živelného publika pod vámi mohli cítit vlastně jako doma v obýváku před plasmovou obrazovkou s ovladačem namířeným na DVD přehrávač, skutečnost byla jiná. Energie a emocí, které dopluly nahoru, bylo sice znatelně méně než těch, které hltaly řady před pódiem, přesto toho všeho bylo dost natolik, aby to s člověkem zamávalo. Vždyť podněty přicházely každou chvíli. Třeba když během druhé písně "My Own Summer (Shove It)" štěkal dav útržek refrénu "Shove it, Shove it" tak silně, že China skoro nebylo slyšet. O chvíli později měl při "Lotion" hlavní slovo už jen on a když hystericky křičel stále dokola: "I feel sick", tak byste mu to skoro uvěřili. A podobně emo-silných momentů bylo za celý koncert nepočítaně. Naprostou většinu z nich měl na svědomí právě zpěvák kalifornské formace: jeho čistý zpěv, sekané rapování, divoký řev a ublížené kvílení se ve skladbách systematicky proplétaly jako vlákna kyseliny DNA a podporovány náloží Carpenterových syrových riffů mířily až do morku kostí. Skvělým okamžikem byla třeba sestava začínající relativně vyklidněnou "Beware", pokračující uřvanou, slavnou "Elite", a nakonec hysterickým skřekem zakončená "Nosebleed". Co na to publikum? Nepříčetnost, šílenství. Tohle prostě Deftones umí! Skončil by nu-metal jako vysmívané slepé vývojové rameno, kdyby tihle chlápci bývali měli větší vliv?

Během večera došlo na všechny významné pecky napříč celou diskografií (možná mohla k úplné spokojenosti zaznít ještě "Knife Party"), byla vyprodukována celá škála emocí a když celé to galapředstavění po necelých - vyčerpávajících - dvou hodinách skončilo, osobní mrzutost ze zmíněné "lokální neúčasti" se ztratila pod radostí z faktu, že vedle některých zoufalců na americké metalové scéně, prahnoucích za každou cenu po slávě, prodejnosti a žebříčcích, existují i ti, kteří si pořád jedou to svoje. Pořád zatraceně dobře.