Stodola Michala Tučného letos jako již tradičně začala o den dřív rozjezdovou párty, jejíž součástí byla i "Soutěž v lese". Z té se rekrutovali dva předskokani. Nutno říct, že ani Pavel Petrán, ani vítězná kapela Skrze srdce nic extra nepřivezli a opravdu se postarali jen o úvodní slovo festivalu, který byl pojatý skromněji. Asi nejmarkantnější to bylo vidět na o dost menším pódiu, nad nímž tentokrát nesvítil nápis festivalu, na počtu stánkařů a trochu i v zákulisí. Řada návštěvníků toto jistě uvítala, Stodola se tak částečně vrátila zpět ke svým střídmějším ročníkům.

Prvními z těch odpoledních hvězd byli All X. Proti jejich vystoupení ale dlouho stálo počasí. Během vystoupení Skrze srdce se totiž intenzivně rozpršelo a bylo potřeba přikrýt techniku. Naštěstí se předpověď meteorologům vyplnila a déšť postupně slábl, takže zhruba za hodinu po plánovaném nástupu All X konečně mohli rozjet svoji show. Ta začala vlastně už zvukovou zkouškou, kdy si dali "I Like To Move It" nyní populární díky animáku "Madagaskar". Za slušného ohlasu pozvolna se slézajících diváků předvedli mix vystoupení z X Factoru a posléze přenechali místo na pódiu Pavlíně Jíšové a jejím přátelům, mezi nimiž byla i její dcera Adéla Lounová. Čtveřice hrála stále za deště a díky svému folkovému založení mohli zahřívat stále moknoucí diváky především uvnitř. Pavlína Jíšová je na Stodole taková klasika, a bez ní už by Stodola nebyla tím, co má v podtitulu - Setkání přátel.

Jestli se ale někomu podařilo především rozehřát publikum, pak to byl Děda Mládek Illegal Band. Není to zase tak dlouho, co s podobným úspěchem navštívil Hoštice i Banjo Band Ivana Mládka. Letos si tak mohli tučňáci jejich hity vyposlechnout i v ska aranžích Illegal Bandu. A nejen ty. Kapela pochopitelně neopomněla dvě věci z poslední původní desky "Bobr". Sice se nedočkali titulní písničky, ale "Rybář" či "Smůla" měly jen o něco menší úspěch než letitý "Jez" nebo "Jožin z bažin". Nejdůležitější ale bylo to, že tenhle ansábl svoji neskutečnou energií a živelností dokonale rozehřál všechny zúčastněné. Do této atmosféry následně vklouznul Petr Bende. Hned v úvodu si šplhnul Suchého "Pramínkem vlasů", i když v samba-bluesové podobě a potom už sázel jeden vlastní hit za druhým. Do programu nejlépe zapadla pololidová "Nad horou svítá", která tak trošku předznamenala i definitivní rozloučení s vodou snášející se z nebe.

Následující vystupující, kapela Harlej se na Stodolu vrátili po dvou letech a opět v okleštěné - akustické sestavě. Nicméně zpěvák Tomáš Hrbeček za podpory dvou akustických kytar rozhodně zbytku kapely ostudu neudělali. Po nich ovšem nastoupilo jedno z největších překvapení festivalu; tedy z těch příjemných překvapení. Kapelu The Cell sice na počátku provázely opakující se výpadky zvuku zaviněné vodou v elektrice, nicméně když se je konečně povedlo odstranit, rozezněl se Stodolou příjemný jižanský rock s troškou country a blues. Frontman kapely, Američan David Gore bavil publikum svojí češtinou a průpovídkami nejen mezi písničkami, ale i v nich svým hutným zpěvem. Čtyři elektrické kytary včetně jedné basové, bicí a klávesy jej pak doprovodily i výbornými muzikantskými výkony a především skvělým zvukem.

Zatímco The Cell znamenali hudební kvalitu, po nich nastoupivší Country Sisters měly ony kvality orientované někam jinam, což ocenila především mužská část publika. Šestici totiž tvoří pět velmi krásných holek, hádám kolem dvacítky, a o něco starší kapelnice. Někdo při jejich nástupu na pódium pronesl: "Tak teď nás čeká peep show". Bylo by ale chyba tvrdit, že Country Sisters byly jen pro oko. Holky byly poměrně zdatné muzikantky - například houslistka si troufla i na "Montiho čardáš" a zpěvačka na akordeon, avšak hrály pouze převzaté věci a jejich vystoupení svým způsobem shazovalo kabaretní podání. Nicméně sextet sklidil velký úspěch a vynadívat se na ně nemohl ani s nimi se střídající Tomáš Klus. Ten přijel s kytaristou Jirkou Kučerovským a při absenci Wabiho Daňka, Samsona a dalších tak drželi společně prapor písničkářů. Troufnu si tvrdit, že zatímco do Hoštic přijíždělo dost lidí, kteří jeho hudbu neznali, odtud už odjížděli jako jeho příznivci. On i jeho písničky jako "Marie", "Pocity" či pocta Karlu Krylovi "Malčik" si publikum opravdu získali.

Večerní část začala trošku recesisticky - kapela Tučňáci se převlékla do vokálního hávu a předvedla "Diggy liggy" ve stylu měl jsem osm desítek a pět panáků. Potom už se ale rozjel skutečný program plný písniček Michala Tučného. O úvod se skvěle postaral Tomáš Hrbáček s "Cestami toulavými" a "Koukám, jak celá země vstává" a po jeho rockovém naladění přišli na řadu klasici Míša Leicht, Honza Vyčítal a Pavlína Jíšová. Na to ztemnělou Stodolu prostřednictvím telemostu pozdravil z nemocnice textař Zdeněk Rytíř. Dostalo se mu samozřejmě velmi bouřlivé odezvy.

Ačkoli měl Tomáš Klus obavy, jak obecenstvo přijme jeho podání "Chtěl bych být medvídkem" a "El Pasa", po svém odchodu z pódia mohl být úplně v klidu. Stejně jako v předvečer i tentokrát sklidil bouřlivý potlesk. A stejně reagovali diváci i na dceru Pavlíny Jíšové Adélu Lounovou, která úspěšně absolvovala zkouškou ohněm v podobě "Prodavače". Ďáblík Leona Černá se stala za těch posledních několik let na Stodole tak oblíbená, že si už mohla dovolit zazpívat vedle "Měsíčku" i méně známou "Můj kalendář". Netradičním zpestřením se letos stala brazilská bubenická show Batukatum s dvěma opravdovými vyzdobenými tanečnicemi samby. Po nich přišel asi nejslabší článek hudební části programu herec Pavel Batěk. Jeho "Rád se brouzdám rosou" bylo tak šíleně utahané, že se musí brouzdat rosou ještě dnes.

Nevzpomínalo se ale jen na Michala Tučného. Pořadatelé pochopitelně nemohli zapomenout na úmrtí Waldemara Matušky a jeho "Růže z Texasu" v podání Ondřeje Rumla, Michaela Leichta a Aleše Hámy byly krásnou poctou bardovi české hudby. Jiný pohled na country pak předvedl český swingový král Laďa Kerndl. Ten swingový feeling zkrátka ani v této chvíli nemohl zapřít a rozhodně to nebylo na škodu. I o tom přesně Stodola Michala Tučného je - aby se na jeho písničky dívali z jiné perspektivy, i když se to někdy nepovede, jako před léty s Janou Koubkovou. To ale nebyl tento případ.

Hvězdou večerní části byla po čase opět Rattlesnake Anie a její kytara. Sama, prakticky unplugged na ztemnělém pódiu spustila "Last Cowboy", "I Saw The Light" a další. V jednu chvíli na česko-anglickou verzi "Jak chcete žít bez koní" se k ní připojil i Petr Bende. A tady někde se to celé zvrtlo. Po jedné z jejích písniček přišel na scénu Aleš Háma, cosi jí pošeptal do ucha a Anka Chřestýš začala odcházet. Poté Aleš Háma všem účastníkům oznámil, že kdosi z Plzně nahlásil, a hned pětkrát, bombu v prostoru festivalu, která má vybuchnout přesně o půlnoci. Bylo kolem čtvrt na dvanáct. Nemohlo následovat nic jiného než evakuace celého areálu s příslibem, že pokud se nic nenajde, koncert bude pokračovat dále.

A tak se čekalo. Někteří pochopitelně nevydrželi a odjeli pryč, nicméně zhruba osmdesát procent návštěvníků se ve čtvrt na jednu dočkalo opětovného vpuštění na louku a mohlo se pokračovat. Dodám jen, že všechno proběhlo až v neuvěřitelném klidu a pohodě, za což skládám tímto všem hlubokou poklonu. Nutno ale říct, že asi hodinovou přestávkou chtě nechtě utrpěla atmosféra. Neuvěřitelná Anka Chřestýš profesionálně navázala tam, kde před tím skončila, nicméně publikum i samotní účinkující byli nápadem, promiňte mi ten výraz, nějakého idiota přeci jen znechucení.

Utrpěl tím částečně i program, který přišel o několik čísel, včetně společného vystoupení Batukatum a Leony Černé nebo o Country Sisters. Po odchodu Rattlesnake Anie se do Tučného písniček pustil Petr Bende, kterému "Pověste ho vejš" a "Blízko Little Big Hornu" skvěle sedly. Oživení přišlo i s boybandem Dalibora Gondíka Gondix Boys, kteří na dvě kytary a progresivní rytmickou sekci z pečiva a příborů doprovodili zpěv zhruba desetiletého Gondíkova příbuzného. Ondřej Ruml se samozřejmě objevoval na scéně už v průběhu večera, nicméně jeho opravdová chvíle přišla teprve v momentu, kdy si s sebou přinesl banjo a posléze i looper. S ním si pohrál v písničce "Za chvíli už budu v dáli" a sklidil jen o něco menší obdiv, jak při X Factoru. Po metalové vložce Josefa Vojtka z Kabátů, kdy si i částečně z vlastního repertoáru vytáhl "Blues Folsomské věznice" se už schylovalo k velkému finále.

Rychlý sled těch největších hitů Michala Tučného a defilé většiny zúčastněných vyvrcholilo velkou lampiónovou show, kdy se do vzduchu vzneslo několik desítek lampiónů (na principu horkovzdušného balónu) jako pozdrav fanoušků Michalovi Tučnému. Do letu vzdalujících se bílých osvětlených lampiónů zněl symbolicky sám Michal a jeho "Kosmický vandr". Skončil tak dvanáctý ročník jeho Stodoly, která i přes všechny trable a komplikace, mohla hrdě nést podtitul Setkání přátel.