Na první pohled to vypadá víc než zlověstně: do půl těla svlečený Wayne Static s roztaženýma rukama kážící poslušné armádě desítek naklonovaných Waynů Staticů připravených po dobrém či po zlém přivést svět na tu správnou víru. Na tu statickou.

Jaké zbraně k tomu hodlají použít? V podstatě stejné, kterými na hudebním poli válčili na minulých pěti nahrávkách, tedy moderní industriální metal. Slovo moderní v tomto případě vysvětluje, čím se kalifornský kvartet nejvíce liší třeba od klasiků žánru Ministry. V muzice Static-X sice vždycky měly velké slovo všelijaké sekvencery, samplery, syntezátory a ostatní elektronické hračky kontrastující s hutnými kytarovými plochami, o tom žádná. Jenže tohle všechno má naprosto diferentní zvuk, než bývalo pro industriální metal obvyklé. Není divu, je rok 2009 a posluchač tak musí počítat s tím, že zvuku špinavé kovové továrny se zkrátka nedočká. Možná spíše uslyšíte Rammstein, při troše fantazie Fear Factory.

Milovníci zvuku svěže moderního si naopak přijdou na své. Kytarové riffy jsou dostatečně hutné, aby vám zalehlo v uších. Výborným příkladem je "Hypure", kterou se po většinu jejího trvání nese přísný, ostře sekaný riff. Co na tom, že pozbývá jakoukoliv melodii, o tu se na celé desce nikdo příliš nesnaží. Jednotlivé skladby a pasáže pak mohou začít splývat a nudit, čemuž paradoxně pomáhají i kytarová sóla (hned to první v "Lunatic" má na svědomí Dave Mustaine), která jsou účelové nastrčená do druhé poloviny každého tracku coby prvek oživení. Kultu nelze upřít velkou snahu, avšak jedinou trochu složitější a vybočující skladbou na desce je vlastně jen výtečná "Teri-fied", možná ještě závěrečná "Grind 2 Halt".

V jednom rozhovoru prohlásil Wayne Static, že desku směřoval více do trance stylu. Do jaké míry se mu to povedlo, je věc složitější. Zpěvák měl na mysli pravděpodobně onu taneční dynamiku a strojovitě přesný rytmus, přičemž kapele nesmíme upřít, že obojí na desce pracuje skvěle. Trance jako takový ve stylu poslední nahrávky Enter Shikari na desce rozhodně neuslyšíte. Elektronika se sice proplétá každou skladbou a každou její buňkou, jenže její role není nijak výrazná. A v tom je právě problém. Robotický rytmus bez větší podpory elektroniky (navíc s absencí výraznějšího nápaditého motivu) dělá z "Cult Of Static" jednoduchý pochoďák.

Kvalit prvních dvou nahrávek "Wisconsin Death Trip" a "Machine" poslední placka ani zdaleka nedosahuje, přesto nejde o špatné dílko. Invaze se ovšem bát nemusíme.