Věčně proměnlivé uskupení múm je sice na žebříčku popularity v rámci Islandu zastíněno chameleónkou Björk a právě zmíněnými Sigur Rós, jeho diskografie však odhalí počiny o nic méně ambiciózní a neotřelé. Už na debutu "Yesterday Was Dramatic - Today Is OK" (2000) se tehdy čtyřčlenné kapele podařilo vyniknout v konkurenci početné experimentální elektroniky navazující na odkaz Aphexe Twina či později Boards Of Canada a dalších; trochu paradoxně právě proto, že natočili desku, která působí - mnohem spíš než čistě elektronicky - velice živě a "organicky". K rozpoznatelnosti přispěly i kreativní glitch-beaty, množství živých nástrojů a zatím v menší míře hlasů sester Valtýsdóttir. Poslední dva trumfy múm použili ve větší míře až na "Finally We Are No One" (2002), snad méně různorodé, ale právě díky vydatnější porci tajemných vokálů a abstraktních, poetických textů místy hřejivější a krásnější kolekci (nejen v podobě singlu "Green Grass Of Tunnel"). "Summer Make Good" (2004) zase zdobila pohlcující atmosféra staré lodi brázdící tmavý oceán - optimismus už jen v náznacích, hitovost v uvozovkách.

A jsme u toho zrádného kontextu. múm (píšící se vskutku s malým "m" - jedině tak spatříte v názvu skupiny na obalu alba dvojici slonů s pozdviženými choboty) v období mezi třetí a čtvrtou řadovou deskou prošli doposud nejvýraznější členskou obměnou, když stále ještě držící se jádro kapely, které tvoří bývalí spolužáci ze střední Gunnar Örn Tynes a Örvar Þóreyjarson Smárason, doplnila po odchodu poslední ze tří sester Valtýsdóttir celá čtveřice nových tváří. A i když třeba přidružení vokalistky a multiinstrumentalistky Mr. Silly s ohlédnutím na její pozoruhodný, pozapomenutý projekt Mr. Silla & Moongoose slibovalo potenciálně zajímavý posun, vedle tří nadmíru osobitých a dodnes čerstvě znějících alb je jinak bezesporu asi nejenergičtější čtyřka "Go Go Smear The Poison Ivy" (2007) už o něco zaměnitelnějšího rázu. Z hlediska u múm dříve samozřejmého novátorství je však ještě problematičtější novinka "Sing Along To Songs You Don’t Know", na níž múm získali příchuť až poněkud obyčejné - řekněme - folktroniky.

Není ovšem pravda, že by múm tak docela ztratili tvář - na nové desce nabízejí pořád dost specifický mix naivních, někdy až banálních dětských popěvků s experimentálním pozadím. Jasně, tenhle popis na múm tak trochu seděl vždycky, nicméně od chvíle, kdy kontrastní dětský až lehce hororový projev Kristin Valtýsdóttir nahradily - tentokrát i za výpomoci estonského sboru - méně výrazné zpěvy, je dřívější přednost třeba oproti dánským Efterklang tatam. Po lyrické stránce zase zůstala hravost (nonsense-hříčka "Húllabbalabbalúú" či srovnatelně oduševnělá praštěnost "If I Were A Fish"), ale trochu vymizela neuchopitelnost á la dramatická "Will The Summer Make Good For All Of Our Sins?". Toť výtky týkající se už minulého alba.

Krom toho nová deska odhaluje vlastně tak trochu dlouhodobější, ale doposud vcelku úspěšně maskovanou rezignaci múm na realizaci silných melodických nápadů. Jako rozkvetlá zahrada uprostřed opatrných experimentů ("Kay-Ray-Kú-Kú-Kó-Kex"), motivů skočných, ale repetivních ("Prophesies And Reversed Memories"), fádních ("A River Don't Stop to Breathe") či zkrátka slabých ("Blow Your Nose") působí "Show Me" tak trochu jako sestřička jednoho ze středobodů minulé desky "Marmalade Fires". Obě skladby s verši naplněnými úplně jednoduchou fascinací ("Show me the way you worship little things ... - Show me the way you hypnotize the rain…), které je ale snadné se oddat, když melodie i aranže - za doprovodu pro múm už klasické sady cvakavých rytmů - konečně znějí skutečně "plně". Obdobnou "krásou" v podobě "Ladies Of The New Century" se múm pokoušejí celé album uzavřít, což funguje po dvojbloku příjemných, melancholických a opět nijak ambiciózních "The Last Shapes Of Never" a "Illuminated", v kontextu obdobných skladeb sázejících na minimalistickou kombinaci dvou-tří klavírních akordů však výsledek připomíná spíš při zdi se držící projekt Helios, než třeba zvukově mnohem intenzivnější pianové momenty Stars Of The Lid ("Humectez La Mouture"). Nic proti první variantě, to jen aby bylo jasno ohledně šetření superlativy.

Z oné druhé strany je třeba přiznat, že noví múm se poslouchají velice příjemně. Neruší, ale zároveň úplně nerezignují na svoje tradiční ozvláštňující postupy - pokud hledáte nějaký takový kompromisní podklad pro nastávající babí léto, "Sing Along To Songs You Don’t Know" se i se svým jezerním obalem k tomuto účelu hodí víc než slušně. A těm, kteří se nesmířili s tím, že naivita, hravost a poetika má už u múm o jednodušší, přímočařejší podobu, a marně očekávají další vrchovatý nášup kreativity, nezbývá než oprášit stále působivé starší desky či začít se třeba nenápadně poohlížet po aktivitách nevyzpytatelné, ale nyní evidentně o poznání nespoutanější Kríi Brekkan.