Vždy vznikaly styly, které dokázaly pobláznit svět. Všechny desetiletky přinesly celosvětové hvězdy obrovského formátu. Kromě té začínající nulou.

Pojďme si říct nahodně vybrané hvězdy po pěti letech od roku 1960 do roku 2000. Chronologicky, počítat umíte: The Beatles, Led Zeppelin, Queen, Sex Pistols, Abba, Madonna, Nirvana, The Prodigy. Koho byste dali za období 2000-04 a koho za 2005-09, aby se těm zmíněným vyrovnal věhlasem?

Hudba se ubírala v každé dekádě jiným směrem, v devadesátkách svět naplno zachvátil grunge a následně taneční hudba. Co zachvátilo nulté roky? Emo? Mému bratrovi je patnáct, tudíž by měl být ve věku nejvíce zasaženém. Kapelu Fall Out Boy nezná. Tak dál, že by indie? Arctic Monkeys sice nahráli senzační debut, ale nakolik se jednalo o něco progresivního, do kroniky hudby zanešeníhodného, to si netroufám tvrdit. O nu-rave, freak-folku a podobně se nebavíme, mám na mysli něco, co zná opravdu každý.

Jména nahoře vypsaná identifikuje určitě drtivá většina populace, dejme tomu do pětapadesáti let. Zajímalo by mě, kolik jen MLADÝCH lidí žijících u nás zná The Streets, vítěze filtrácké ankety. Kolik si jich zařadí alespoň ty The Strokes... Jeden ze tří? Možná ani to ne. Sice vznikly vynikající desky a jistě se odprezentovaly i skvělé kapely, ale zkrátka nic, z čeho by si celá Zeměkoule sedla na zadek jako v případě několika předchozích let. Všechno napovídá tomu, že uplynulých deset let bylo pro hudbu těch vývojově nejvíce stagnujících. Na definitivní verdikt si ale musíme nechat čas.

Jsou to smutná nebo pozitivní fakta? Jak pro koho. První roky nového tisíciletí nevyprodukovaly nové hrdiny, ale miliardy lemmings miniborečků, co se představili v obrovské škále možností, které se jim k prezentaci nabízí. Neobjevil se nový a výrazný hudební styl, jako tomu prozatím pokaždé bylo. Spíš vznikl neucelený mash-up všech předchozích dekád. Leckdy mash-up výborný, ale pořád jen mash-up. Kdyby hudebníci byli kuchaři, tak do konce tisíciletí neustále nacházeli nové ingredience. Od onoho zlomu však již pouze míchali ze surovin nalezených.

Chybí vzrušení z něčeho nového. Spousta skvělé muziky, ale přesto nic, o čem by stálo za to natočit film. Jen nekonečné variace na použité. Když jsem byl malý, měl jsem se stereo sluchátkami na hlavě představu, že za pár let bude hudba tak vymakaná, že nebude pouze přebíhat z levého ucha do pravého, ale bude vám uvnitř hlavy kreslit všelijaké obrázky. Mylsel jsem, že se poslech stane více vzrušujícím, napadaly mě i různé drogové pocity, které by jednou zvuk mohl přivodit. Zkrátka, že nastane něco převratného.

Nejenže se nic nestalo, ale navíc se přirozená evoluce hudby v globálním měřítku zastavuje. Ztratila nit vývoje a navíc i své hrdiny. Všichni poslouchají všechno. Žádný žánr není out. To je samozřejmě správně, ale jako by tomu chyběla zaštiťující forma. Něco nově strhujícího.

Salvador Dalí odmítal jíst špenát, protože nesnášel, když něco nemělo tvar. Špenát ho navíc burcoval svou rozplizlostí. Tak nějak na mě celkově působí i uplynulá desetiletka. Taková nekonzistentní s... špenát.

PS: Je tu ještě jedna možnost. Hrdina/ka/ové se rekrutoval/a/i v tomto desetiletí, ale pořádný boom je ještě čeká, tudíž jednou budou moct být zařazeni do let nulanula.