Jedenáct let o nich nebylo slyšet. Tedy, nebylo slyšet... jak se to vezme. Kdykoli se v Česku objevil Mike Patton nebo Billy Gould, dva mozky a tahouni Faith No More, vždycky se jich někdo ptal, zda se ještě někdy dají dohromady. Nevím, možná, těžko říct, zněla odpověď. Až letos v zimě se ledy pohnuly. "Chceme si to užít, uvidíme, co z toho bude," komentovali hudebníci, proč se vrátili na pódia. Dá se předpokládat, že výsledek bude skvělý, protože jestli něco Fejtům šlo, byly to koncerty. Ostatně jak to letos kapele šlape naživo, můžete jednoduše zjistit na YouTube.com, kde se dají najít velmi kvalitní televizní záznamy moha skladeb z festivalů jako Download, Southside či Hurricane.

Skupina oficiálně vznikla už v roce 1982, do svého rozpadu v roce 1998 ale vydala jen šest studiových desek. Jenže tři z nich patří do zlatého fondu tvrdé muziky: "The Real Thing", "Angel Dust" a "King For A Day... Fool For A Lifetime". Faith No More jimi posunuli hranice, ukázali následovníkům, jak se mají mísit žánry, jak se má pracovat s rytmikou, co všechno může dělat se svým hlasem rockový zpěvák. Sice nikdy nebyli tak slavní jako Korn, Linkin Park či Limp Bizkit, ale všechny je předběhli a ukázali jim cestu. Pojďme si jejich diskografii projít položku po položce.

---

Předně - tohle je úplně jiná liga, než pozdější Faith No More, respektive než Faith No More s Mikem Pattonem. Na debutu za mikrofonem ještě stál odreadovaný hejsek Chuck Mosley, z jehož projevu bylo patrné, že preferuje vodku před vincentkou. Vlastně jen tak pokřikoval, trochu rapově proklamoval, moc nedržel tón. Zachraňovaly to jen slušné melodie a pár dobrých nápadů, které na albu skupina shromáždila. Suma sumárum to je průměrná nahrávka, z níž vyčnívá snad jen titulní song, který - ruku na srdce - je solidní stadiónová vyřvávačka.

We Care A Lot

---

Sama kapela považuje toto album za skutečný debut, neboť vyšlo na velké značce a hlavně se mu dostalo profesionální studiové péče. Také proto na něm je opět singlovka "We Care A Lot" z předchozího počinu. Právě lepší zázemí je hlavní devizou desky, na níž lze rozpoznat budoucí devizy formace, především propracovanou rytmiku a charakteristický zvuk kláves a kytary. Jenže opět je tu unylý zpěv Chucka Mosleyho, který snahu sráží o třídu níž. "Introduce Yourself" není špatná placka, ale bylo dobře, že Mosley z kapely vzápětí pro nezvladatelnost a chlast odešel...

Chinese Arithmetic (stream)

---

Teprve od tohoto alba se dá hovořit o Faith No More v tom smyslu, jak je známe dodnes. Těsně před dokončením desky ke kapele nastoupil málo známý zpěvák Mike Patton a byl to právě on, kdo talentované skupině dodal grády. Kombinací ostrých riffů, výrazných kláves, nezaměnitelných melodií a bouřlivého, měnícího se, barvitého hlasu vznikla směs, která byla předurčena k úspěchu. Faith No More se stali proroky rockového crossoveru, předběhli - snad spolu s Red Hot Chili Peppers - dobu a přinesli cosi, co se dalo nazvat předzvěstí rap-metalu a nu-metalu. "The Real Thing" bylo nejen průlomové album, ale vlastně i jejich nejúspěšnější, především díky masivní rotaci singlu "Epic" na MTV.

Epic

---

Na svém opusu z kraje 90. let ukázala kapela svou složitější, sofistikovanější tvář. A také tvář drsnější, metalovější. Ačkoli je s "Angel Dust" nejvíce spojena baladická coververze gay hymny "Easy" od Lionela Richieho, respektive jeho kapely Commodores (navíc skladba vyšla až jako bonus na reedici alba), deska nabízí podstatně hutnější nálož: místy tvorba inklinuje k doomovým atmosférám, Patton dává vyniknout všem podobám a možnostem svého vokálu. Také zvuk se od "The Real Thing" posunul, je modernější, valivější. Na své čtvrté desce Faith No More předvedli, proč jsou označováni za kultovní skupinu. Mistrně dokázali pospojovat různé nálady a styly, aniž by propadli jednoduchosti nebo prvoplánovosti. Natočili jedno z nejvýraznějších alb své doby.

Easy

---

Na studiové pětce Faith No More zkusili zase něco nového: mix různých, diametrálně odlišných stylů. Desku otevírá hardcoreová vypalovačka, následuje hardrockový hymnus, pokračuje se přes jazz a pop do funky, aby se končilo u takřka klasického heavy metalu. "King For A Day..." bylo nepochopené album. Po skvěle přijatém "Angel Dust" se lidé zarazili, co jim to Američané zase naservírovali. Dodnes se sice alba prodalo přes 1,5 milionu kusů, ale to neznamená, že by tehdejší špatná odezva nepředpověděla brzký konec souboru. Bohužel. "King For A Day..." je totiž, když se mu dá čas, skvělá nahrávka, jejíž nesourodé prvky spolu báječné fungují.

Evidence

---

Ústup ze slávy, to se jinak nedá popsat. Předchozí "King For A Day..." byl, ač kvalitativně výtečné album, komerční propadák. Tak nějak se tušilo, že Faith No More míří pryč ze scény. Deskou "Album Of The Year" jako by to potvrzovali. Nejde sice o špatnou nahrávku, ale ve srovnání s předchozí trojicí až příliš čpěla umělostí, nejistotou a tak trochu i sázkou na osvědčené postupy. Skoro se zdálo, že to kapelu a) už nebaví, b) nechce zkoušet žádné novoty. Ano, i tak natočili Mike Patton a spol. slušnou dávku funk-metalových klád, ale prostě tomu něco chybělo. A věřte, že Masaryk na přebalu to nezachránil.

Last Cup Of Sorrow (live)