Vítězství hráčské přesvědčivosti a energie, životaschopné hudby a hromadné nostalgie nad špatným zvukem - nějak tak by bylo možné stručně sesumírovat koncert manchesterských Lamb v pražském Lucerna Music Baru. Jeho velkým specifikem totiž bylo, že dvojice Lou Rhodes a Andy Barlow si u nás během svého osmiletého působení stihla vytvořit početnou skupinu příznivců, nicméně až do roku 2004, kdy zdánlivě nadobro ukončili činnost, zde ani jednou nevystoupili. A pokud před pražským koncertem a vlastně vůbec celou letní tour nečekaně znovuzrozených Lamb visela ve vzduchu otázka, zda bude ve své době jedno z nejprogresivnějších jmen elektronické scény ještě rezonovat, odpověď je zcela jednoznačná - ano. A jak!

Velkým negativem celého večera byl ovšem zvuk, což se ukázalo již při vystoupení předskakujících pražských U-Prag - sloučit několikero kytar s elektronikou a vokály se ukázalo být těžko řešitelným oříškem. Když přitom uvážíme, že objektivně největším plusem letošního debutu kapely je profesionálně zvládnutá produkce a nikoli originalita (U-Prag se drží vcelku bezpečně mezi hranicemi již poněkud opotřebovaných tanečních žánrů a elektroniky), už trochu náročnější posluchač se mohl ošívat, zda si Lamb nezasloužili zajímavější uvedení. V celkovém kontextu večera se přesto o propadák nejednalo - kromě pozitivně naladěného publika stálo na straně U-Prag i velké nasazení, díky němuž mohl být v intenzivnějších instrumentálních pasážích překonán dojem z desky. Přes rozpačité vyznění opouštěli jinak sympaticky vystupující U-Prag pódium za slušného potlesku.

Už za mnohem bouřlivějších ovací se poté dostavily na scénu hlavní hvězdy. Každý po svém - rozdivočele Andy Barlow, důstojně a vznešeně Lou Rhodes. Stačilo zahájení v podobě "Darkness" z posledního alba "Between Darkness And Wonder" a atmosféra by se dala krájet - elektronické efekty prořezávající ambientní plochy se postaraly o první vzrušené výkřiky, které se proměnily v jásot, jakmile konečně spustila Lou: "I never knew darkness until now, only LIGHT" - v tom momentu palba světelných efektů a další vzrušení. Následovala breakbeatová "Little Things" z experimentálnějšího druhého alba "Fear Of Fours", ukázka naprosto jiné polohy Lamb, k níž se už přidal i basák Jon Thorne - v tu chvíli už na pódiu stála tatáž sestava, v níž kapela koncertovala vůbec poprvé během roku 1996.

"Little Things" však naznačila - a následující skladby potvrdily - že ti, kteří od koncertu čekali mimo jiné vytříbený zvuk, se dočkají zlepšení jen těžko. Ztrácelo se vše - basa, elektronické podklady i samotný vokál Lou Rhodes, s nímž si ještě občas u pultíku pohrál Andy Barlow a ještě víc tak "podpořil" celkový chaos (autor recenze stál uprostřed, ve střední vzdálenosti od pódia). Méně jím utrpěla "What Sound", v níž Thorne vyměnil basu za elekro-akustickou kytaru, která se s agresivní elektronikou snášela lépe. Hůř už na tom byly intenzivní závěry "One" či přídavku "Bonfire" a kontrabas plně nevynikl ani v nečekaně zařazené instrumentálce "Angelica" (Andyho malý "remix" Debussyho Clair de Lune) . Výjimkou, kdy nepříjemný noise přerostl v zážitek, byl však závěr v další málokdy slýchané, překopané "Trans Fatty Acid" - tu se basák Lamb nadechl k vynikajícímu improvizačnímu výkonu a kapela ukázala, že když chce, umí být naživo i pořádně experimentální.

Navzdory tristnímu ozvučení se ale Lamb pro většinu účastníků koncertu stali velkými vítězi. Samotný fakt, že kapela vůbec vystoupila, by pravděpodobně stačil k uspokojení mnoha jejich dlouholetých posluchačů i při slabším výkonu, zvlášť pro tu část přítomných, kteří se Lamb nedočkali na nešťastně skončeném festivalu Pohoda. Jenže kromě toho, že se potvrdila síla a trvanlivost starých známých skladeb, o slabý výkon nešlo ani v nejmenším, naopak - nasazení kapely bylo přímo obrovské. Lou Rhodes i Andy Barlow se zkrátka dostali do životní fáze, kdy jim přestaly stačit jejich akustičtější projekty, v Lamb se opět naplno realizují a radost z nich na pódiu tryská prakticky nepřetržitě. Lou evidentně opět začal bavit stylizovanější výraz (rozdíl i oproti loňskému sólovému vystoupení na Colours Of Ostrava byl znatelný), její konstantou je však technická preciznost, důkazem čehož byly v Praze i perfektně zazpívané výšky v "All In Your Hands" či "Lusty". Zatímco v těchto skladbách na sebe strhávala pozornost právě o deset let starší polovička dua, Andy Barlow neustále hlídal, aby byl koncert zároveň i show - divokým povzbuzováním publika, ale i hrou na bubny v "Heaven" (přidala se i Lou) či vůbec nejvášnivěji přijaté, dnes už kultovní hymně "Gorecki".

Překvapení ve velmi pestře poskládaném setlistu jinak mnoho nečíhalo (snad kromě nezařazení více skladeb z posledního alba) a nechyběla pochopitelně ani tentokrát o něco výše posazená "Gabriel". Sérii přídavků zahájila nejintimnější "Lullaby", před kterou Andy všechny náležitě utišil a vokál Lou tak mohl vyznít asi vůbec nejplněji z celého večera. Výtečné zakončení obstaral první singl Lamb "Cotton Wool" a kapela se jala loučit - před beznadějně vyprodaným sálem Andy s Lou poklekli. Chcete-li, možná i symbolické vyjádření deklarovaného návratu ke kořenům, ale zároveň dosažení určité pokory. Anebo prostě jen co nejspontánnější poděkování šílícímu pražskému publiku.

Reakce se logicky musely pohybovat od více či méně nostalgického nadšení po zklamání ze špatného ozvučení a je opravdu škoda, že právě tento jediný negativní faktor pravděpodobně zabránil ještě všeobecnější radosti. Většinově to však v životní formě hrající Lamb vyhráli na celé čáře a lze se domnívat, že pokud by stávající elán vydržel dvojici do případného natočení dalšího materiálu jako například v případě lehce spřízněných Portishead, mohlo by jít opět o něco výjimečného. Ať už bude mít ale návrat téhle kapely jakkoli dlouhé trvání, smysl mu lze rozhodně přiznat už teď.